Část učitelů stávkuje

Ti stávkují za zvýšení tarifních platů v roce 2020 o 10 %, nikoliv o vládou navrhovaných 8 %. A samotný nástroj stávky je v pořádku.

Zároveň vnímám, že rozhodnutí, zdali se jí bude pedagog účastnit, by mělo být v kompetenci každého jednotlivce a mně nikterak nepřísluší postoj vyučujících ke stávce hodnotit.

Chtěl bych tu popsat jinou věc, něco, co mě ve veřejné diskusi nemile překvapuje. A to reakce zejména laické populace, mnohdy rodičů či prarodičů dětí, které tihle naši učitelé učí. Pominu jejich základní neznalost prostředí (ale v lidech bují pocit, že ví, jak to tam chodí, protože v ní toho času byl každý), pominu fakt, že tito lidé učiteli nejsou a nikdy nebyli (ale mají tetu, bratrance, švagra či jinou známou, která učitelkou je), stejně jako pominu hloupé argumenty s prázdninami (na vysvětlenou: učitelé mají řádnou dovolenou, nikoliv prázdniny).

Zaráží mě způsob uvažování neučitelů, kterým stávka za zvyšování platů vadí a reagují: „Nelíbí se ti učit, jdi k pásu dělat dvanáctihodinové směny“. Jako by nebylo nic jiného, žádná další možnost. Jen učení nebo pás. Chápu, že tím chce pisatel vyjádřit náročnost směny u pásu a zdánlivou snadnost profese učitelské, ale čiší z toho nenávist a současně kardinální nevědomost. 

Vlastně jsem něco podobného zažil i v okruhu svých známých a přátel (a ne v souvislosti s učením, ve škole už několik let nepracuju). Když občas zmíním, že uvažuju o tom, že bych se pracovně přestěhoval do Londýna, tak téměř unisono reakce je: „A co tam budeš dělat? Obracet burgery v Mekáči?!“.

Nu, a takto my tu věříme ve schopnosti druhého, tak my se vzájemně podporujeme, tak my věříme tomu, že ten druhý něco umí.

PS: Jednu poznámku ke stávce jako takové si však neodpustím. Její organizace, kterou má na starosti Českomoravský odborový svaz pracovníků školství (ČMOS), je bohužel čirý amatérismus.

PPS: Pozitivní je, že se alespoň ukázalo, kdo umí správně psát procenta.

PPPS: Učitelé nejsou hlídací agentura.