Spirituál kvintet

Byl říjnový pátek, a protože se zrovna volilo, byl v Lucerně volný termín a toho okamžitě využil Spirituál kvintet. Ke svým dvanácti (nebo kolika) posledním beznadějně vyprodaným koncertům přidal ještě jeden. 

(Těch dvanáct nebo kolik bylo kovidárně zahlušeno loni na jaře a pak posouváno z termínu na termín jak vagóny na zapomenutém nádraží; kapelu milující posluchači přes všechny ty ústrky dorazili všichni.)

Ten poslední pátek byl taky příležitostí pro nás dva. Hanka s berlemi a elegancí sobě vlastní slezla ta strašná tři patra (a nakonec vylezla nahoru; Lucerna už od dob, co jsme tam pořádali asi tak stovku koncertů, nemá výtah!). Já se svou hlasivkou jsem měl ovšem daleko větší hendikep: publikum se hromadně přidalo k většině písní, já jediný mlčel.

Tahle poslední sestava patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela za šedesát let existence může chlubit. A představeni byli alespoň obrazem a úryvkem i byvší členové formace. O její stálosti a vytrvalosti svědčí i to, že jich nebyly zástupy. Všichni byli odměněni bouřlivými ovacemi, nejvíc se smutnilo za Dušanem Vančurou, který se stal jednou z prvních obětí Covidu.

Sílu té šedesátileté kontinuity jsem si uvědomoval při přemýšlení o některých jen o pár let mladších kapelách, které se rozštěpily do několika pohrobků a praly se o název…

Pak už se rozběhl vlastní koncert, u mě nastoupil pocit, jaký jsem už léta nezažil. Snad na lochotínských koncertech Porty 1989, na nichž měl Spirituál kvintet také svůj významný podíl. A za krátký čas se jeho repertoár přenesl až na Národní třídu.

Nechtějte po mně nějaký report z koncertu. Natolik kdysi protřelým dramaturgem v té chvíli probíhaly emoce a vzpomínky na všechno, co jsme se Spirituál kvintetem za ta léta společně prožili (k prvnímu skutečnému setkání došlo v roce 1970 na Portě v Ústí nad Labem, kde měly naše kapely společnou šatnu), jak jsme se společně (a úspěšně) snažili nenechat zahynout v normalizačních vřavách tu krásnou muziku, co se jí začalo říkat folk, a kličkovali před důstojníky StB a předposranými postavami okresních kultur.

Samozřejmě se do tříhodinového koncertu vešel jen zlomek – snad všechno to nejlepší z dlouhatánského seznamu písní z rozmanitých stylových oblastí, kterým nás všechny skupina po šedesát let radovala. Byl prostor představit jednotlivé členy v sólových písních, křehkých i důrazných. Zdena Tichotová, Veronika Součková, Jirka Cerha, Jirka Holoubek, Pavel Peroutka. Ale ty sbory! K jemnému humoru Jirky Tichoty se úspěšně přidává Jirka Holoubek, i s trochou toho vančurovského kočkování. A nezbytná součástka kapely, textař František Novotný, který jako už stokrát předtím zplodil přímo na jevišti báseň na co nejvíc exotická slova z publika. Lucernu, postrach všech zvukařů, skvěle ozvučil Milan Aichingr. A pak už písně Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál proměnily Lucernu v bouřlivou demonstraci rezonující s tím, co nahoře probíhalo společností.

Přemítal jsem, kdo další v české kultuře vydržel tak dlouho a zachoval tak hlubokou stopu. Určitě Divadlo Semafor, s přimhouřením víčka Cimrmani. Dál už nevím. Spirituál kvintet nejen hudebně ovlivňoval obrovskou sílu posluchačů. Navzdory protivenství doby dokázal spojovat nás všechny a rozdávat naději. To propojení s Václavem Havlem a s Národní třídou bylo jasné.

Odcházeli jsme z Lucerny a měli jsme pocit, že vůbec nic nekončí. Krásné zůstane s námi napořád a třeba už se k nám právo vrátí.