Čudlátka

Asi tak před čtyřmi lety ta otázka hýbala sítěmi: Souhlasíte se zákazem výroby a distribuce plastového nádobí, plastových příborů, brček a ušních šťourátek v celé EU? Už se neklade. Od října to v celé Evropské unii platí.

Legislativně stvrzeno i našimi zákonodárci. Je to správný krok. Svět, a hlavně oceány, jsou plastovým odpadem zahlceny. Plastové ostrovy ničí v mořích faunu i flóru. Kdosi spočítal a snad i změřil, kolik plastů připlouvá do oceánu jen devíti největšími asijskými a africkými veletoky.
To my Češi patříme mezi nejlepší v třídění odpadu, a tedy i ve shromažďování plastů do žlutých nádob. Možná se divíme, proč se začíná s těmi nejdrobnějšími předměty. Hmotností plastů se hýří jinde. Nás zrovna nedávno opustila lednice a s novou jsme nakoupili asi tak půl kubíku polystyrenu. Co s ním, když zrovna nezateplujete barák? Naštěstí dojít s ním ke žlutému kontejneru není problém. Ale ruku na srdce, poběžíte k němu s jedním použitým ušním čudlátkem? Nebo ho hodíte do smetí? Spláchnete do WC? Asi proto jsou ty malé kousky plastu první na řadě.
Odborníci ovšem namítají, že jen zákaz je polovičaté řešení, když není vymyšlena vhodná náhrada. Je k přírodě přítulnější příbor z plastu nebo ze dřeva? Talíře z plastu nebo z papíru? Idelologicky zaměření jedinci nad tím nebádají. Ti, co přemýšlí, porovnávají celý cyklus získání surovin, výroby užívání a likvidace. Vypadá to, že jedinou cestou do budoucna je výroba opakovaně použitelných věcí (zálohované pivní kelímky na festivalech) nebo použití materiálů, které půjdou kompletně zrecyklovat nebo se samy brzy rozloží. Co byste řekli jedlým příborům a talířům? Kornouty od zmrzliny přece taky většina lidí zkonzumuje.
A ještě příběh: když začaly debaty kolem plastových brček, jeden mladý obchodník šel příkladem. Nakoupil v Číně brčka z papíru, naplnil s nimi letadlo, dovezl do Evropy a s velkou slávou prodal. Blbý akorát bylo, že se brčka rozmočila dřív, než jste se stihli napít.