Život s dvojčaty.

Mám šest vnoučat a moje žena je na tom stejně. Dokonce má přesně těch samých šest. V rámci tohoto rozlehlého vnukstva jsme si opatřili dvojčata. Nebezpečí, že si je budeme navzájem plést, jsme předešli tím, že je to kluk a holka.

Nejdřív se musela narodit (ta dvojčata). Seděli jsme v předpokoji porodního sálu a nosili nám je ukazovat postupně, aby nás nevyděsili. Nejdřív byl Jáchym. Proč byl první nevím, možná byl pan porodní doktor na kluky. Byl moc krásný, ale byl malý a slaboučký, tak ho zas odnesli, abychom ho nevykoukali. Tušili jsme, že ještě něco přijde. Taky jo. Přinesli Sáru a ta byla krásná úplně, tak jsme se směli dívat o chvíli dýl. Radost z dvojčat byla k nedopočítání.
Ovšem když už je máte, musíte začít myslet dvakrát. Dvakrát tolik toho snědí a dvakrát tolik toho poserou. Dvakrát tolik řvou. Přesněji jeden řve, když je druhý zticha. V noci spí vždycky jenom jeden. Ale když k nim přijdete na návštěvu tak spí spravedlivým spánkem oba. Tak aspoň jako dědeček a babička začnete chrastit. Co taky novorozencům jiného než chrastítka. Na F.L.Věka nebo na fernet mají ještě dost času. Když se vzbudí, je třeba je nakrmit. Jenže u dvojčat to trvá dvakrát tak dlouho.
Zkušené ženy v naší dynastii začaly vymýšlet, jak zorganizovat kojení stereo. Příroda s tím počítá od pradávna. Zbývalo domyslet technický rámec a taky aby to vypadalo. Pokud se pamatuji, vznikl jakýsi textilní ústroj, který připomínal dvě usárny, sešité křížem k sobě. Ale byl šetřen čas a ti dva rostli jako z vody.
A jak rostli, mrskali sebou, obraceli se na břicho, zvedali hlavu a ta jim padala. Následně se plížili a lezli a taky se zvedali. Stáli a padali, padali a zase se zvedali. Nakonec přišli na to, že je výhodné něčeho se přidržet. Třeba ubrusu a strhnout ho na sebe se vším, co je na stole. Nižší police knihoven si nebyly ničím jisté. Společně lezli do elektrické trouby. Kryt akvária se musel zatížit encyklopedií, protože je bavilo chytat rybičky do ruky. A nakonec usnuli navrstveni přes sebe v pelíšku pro psa.
I když jsme jako prarodiče velmi stateční, vždycky jsme si na chalupu půjčovali jen polovinu dvojčat. Jednou Jáchyma bavilo přinášet nám kostky po jedné. Na opačném konci naší rezidence jich měl hromadu. Na stole už se vrstvilo skoro celé spektrum.
„Ještě přines modrou,“ řekla Hanka.
„Modlou!“, zopakoval. A jak odcházel s myšlenkou na rtech, bylo slyšet slábnoucí: modlou, modlou, modlou, modlou…
Přinesl červenou.
Jednou, to už měli i brášku a bratrance a sestřenku, se u nás sjela kompletní rodina. Velká pohoda. Až do chvíle, než jsem potřeboval někam zajet autem. Nebyly klíče. Hledali všichni. Prohledat celou naši chalupu zabere víkend. Plus dvůr a zahradu. Bez výsledku. Cílené dotazy na mladší část naší rodiny. Taky nic. I když Jáchym informoval, že jsou u včeliček. Ty klíče! Jenže nevěděl, jakých a kde. Můj dědeček, tedy jeho prapradědeček, pěstoval včely. Včelín už nemáme. Prapradědeček už padesát let nežil před tím, než se Jáchym narodil. Tak jak by si to mohl pamatovat?
Pátrání pokračovalo celý další měsíc. Po dotazu do Mladé Boleslavi, kolik by stál nový klíč do auta, mi kolem hlavy rotovaly panenky. Napadlo mě, že auto prodám. Jenže kdo by si kupoval vůz, kterým nejde z našeho dvora nikam odjet? K tomu nastával podzim a mně se spustila rýma. Sáhl jsem do krabice pro kapesník. Vytahovací. Nešlo to. Krabice byla nějaká těžká.
Byly tam. Zíral jsem na tu schránku na kapesníky. Byla potištěna obrázky květin. Na některých z nich seděly včely.