Neděle večer.

Třicet let svobody jsme oslavili. Důstojně, hekticky, mnohočetně a rádi. Sobotní Letná i nedělní Národní, Albertov i Václavák ohromily nejen skeptiky svou mohutností. I ti, co doufali, byli zaskočeni.

Ti, co nejsou s polistopadovým vývojem spřízněni hlavou ani srdcem, čekali, že na Letné bude tak půlka letní účasti a na Národní budou brouzdat malé hloučky nostalgiků. Jsou zklamáni. Ani oni takovou sílu, počty a nadšení nečekali.

Sklapli i šiřitelé hoaxů a žlučovitých zpráv o tom, jak na Letné jsou všichni dovezeni, občerstveni a honorováni. Mluvit o slavících a protestujících jako o hrstce už dnes taky nejde – Česká televize byla prakticky u všeho a přidala se ostatní media.

V průběhu neděle jsme si poslechli výborně napsaný projev. Andrej Babiš si váží Václava Havla a na své bývalé členství v KSČ není vůbec pyšný. A dodnes netušil, že se tenkrát nemohlo do ciziny vyjet jinak než na výjezdní doložku.

Když premiér kladl ráno kytici na Národní třídě, kolemstojící hvízdali. Přitom jeho vděčnost Listopadu je logická a pochopitelná: za minulého režimu by rozhodně takovou kariéru neudělal.

Proti tomu byl pak odpolední výstup Václava Klause mladšího režijně připravenou provokací s jediným cílem být vypískán. Byla to sázka na jistotu: když se přijde klanět myšlence, kterou jeho hnutí v programu i svými aktivitami bourá, pískot přijde. A rekvizity: dítě jako živý štít, přítomná kamera, která vše hned vyklopí na sociální sítě. Jistě k potěše Klausových příznivců. A prazvláštní reakce některých jedinců z opačného břehu, kteří se nezlobí na Klausovu provokaci, ale na lidi, co pískali. Taková laskavá shovívavost vůči protivníku, který škodí.

No nic. Počasí přálo a byl to hodně dobrý a pestrý víkend.