Dřívbylolípismus.

Jasně, že dřív bylo líp. Nebolelo mě koleno, i ty nejdůležitější orgány mi fungovaly mnohem víc. Holky na mě letěly, stačilo vytáhnout kytaru. Stopem jsem projel celé Československo i kousky silnic ve východním zahraničí. Bydlení u rodičů, nepatrně povinností, a když jsem po škole začal vydělávat, mohl jsem si z první – dost směšné – výplaty koupit psací stroj.

Ale nikdy jsem tohle osobní líp nespojoval s režimem, ve kterém jsme žili. A taky mám dost dobrou paměť. Bylo toho mnohem víc, co se nemohlo, než toho, co se mohlo.

Když jste založili rodinu, neměli jste kde bydlet. Přihlásili jsme se do družstva, zaplatili poplatky a získali v pořadníku krásné 5426. místo. Naděje na byt zhruba za padesát let. Nakonec jsme stavěli byt svépomocí. Koníčky, zájmy, cestování, dovolené na pár let zmizely. Abych byl přesný, hned po škole mi nabídli zaměstnání s bytem. V Medzilaborcích. 
Stát podporoval vyšší porodnost, hlavně hesly. A když už jsme si nějaké mimi pořídili, stáli jste frontu na sunar a pak boj o místo v jeslích a ve školce. Vyšší porodnost se dostavila. Co taky jiného dělat než souložit, když za normalizace se podařilo zaříznout slušnou kulturu a v Československé televizi dávali to, co dávali. Nedostatek skoro všeho. Automatickou pračku nebo kolo pro kluka jedině když jste pořádně namazali. A jak děti rostly, riskovali jste jejich schízu, když se něco jiného dozvídali doma a něco jiného ve škole.

Koukali jste se smutkem na říčku Bílinu, kterou navzdory názvu tekl mazut. A stříbropěnná Vltava pod fabrikou na výrobu papíru pro Rudé právo prosmrděla celým Krumlovem a ještě mnohem dál. Chodili jste kolem šedivých domů s padajícími omítkami. Když začaly lidem padat na hlavu i římsy, obehnaly se chodníky tmavým tunelem dřevěného lešení na dlouhá léta. Nebyli lidi, ale všichni byli zaměstnáni. I když často dělali zcela zbytečnou práci. Všichni předstírali, že pracují, a režim předstíral, že je za to platí.

Po práci jste si vzali spacák a šli si lehnout do fronty před Mototechnu, protože ráno začali se záznamy na nová auta. Auta, která za tři roky úplně prorezla, pokud jste pravidelně nenatírali spodek a dutiny asfaltem. Ale když jste nezlobili, chodili na brigády, vyvěšovali v oknech vlaječky, měli jste šanci, že dostanete razítko od uliční důvěrnice a pojedete na dovolenou do… Bulharska. A za deset let možná do Jugošky s plným autem paštikových konzerv.

Knihy se vyřazovaly z obchodů a z knihoven a o jejich autorech se nesmělo mluvit. Někteří zpěváci nemohli vystupovat v radiu ani vůbec. V novinách jste se dočítali jen o boji o zrno a o splněných závazcích k nějakému sjezdu něčeho. Ani řádek o tom, co lidi pálilo. Rušila se Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V rámci boje za mír se tajně budovala sila na sovětské rakety středního doletu s atomovými hlavicemi.

A všichni se ukájeli nad katalogy od Neckermanna. Snili o tom, jaké by to bylo, kdyby to nebylo.

A tohle všechno někteří lidé zapomněli. Vytěsnili všechno to divné a nelidské z minulé doby. Možná, že nemuseli zapomínat bývalí tajemníci, kádrováci, lampasáci a vůbec všichni, co tenkrát měli zvláštní obchody a nemocnice a taky moc rozhodovat o jiných. A ti ostatní? Vždyť přece byli tak mladí a holky na ně letěly…