Výlet do USA (9) Washington DC, den první

Dnes s Jirkou navštívíme museum letectví a kosmonautiky, National Mall, Washingtonův monument a Lincolnův památník. Ujedeme 25 kilometrů na kole a zaplatíme za to majlant. A večer si s Domčou objednáme humra a mísu darů moře.

Domča je definitivně nemocná. Má rýmičku, smrká, kašle, není jí dobře a je celkově zádumčivá. Nechápu, jak tady ti Američani mohou v těch mrazivých klimatizacích fungovat. To pak prakticky není šance, že by člověk nějakou rýmu nedostal. Jestliže venku je 40 a uvnitř 18, pak zcela nechápu smysl. Po krátké poradě se rozhodujeme, že Domča dneska zůstane v posteli a do města vyrazím jenom já s Jirkou. Před tím ale musíme otestovat místní snídani. Přece jenom, jsme v hlavním městě, tak to snad bude stát za to. Zajímavé je, že snídaně je naprosto stejná, jako byla včera v Kitty Hawk. Asi, jako kdyby to někdo komplet přivezl z továrny, včetně papírových talířků, příborů a automatu na džus. Ani bych se nedivil, kdyby tu fakt někdo takové služby pro hotely poskytoval - snídaně od A do Z, přivezeme, ohřejeme, naservírujeme.

Po snídani jsme se ještě zastavili na recepci, abychom zjistili, do kdy jsou snídaně a check out. Za pultem seděl stejný obézní kluk jako včera, ale je super, že mluví anglicky, takže je ta komunikace hned daleko jednodušší. Trochu jsme ho podezírali, že tam sedí od včerejška. Ve výtahu nás ale Domča upozornila, že ten morbidně obézní kluk se jmenoval Stacy. Pochopitelně jsme tomu s Jirkou nechtěli věřit, ale když jsme se večer vraceli, museli jsme uznat, že to opravdu není kluk, ale Stacy. Ano, seděla tam pořád. Asi slouží dva dny v kuse.

Nechali jsme Domču jejímu osudu a na pospas pokojským a vyrazili za krásami hlavního města.Auto jsme dnes zcela netypicky nechali před hotelem a rozhodli se, že na stanici metra Van Dorn St., vzdálenou asi kilometr, dojdeme pěšky. Však je to kousek, ne? Problém je v tom, že tady nikdo s chodci prakticky nepočítá, protože tu pěšky prostě nikdo nechodí ani pro noviny. Kdo tu chce chodit pěšky je bezďák, potrhlej ekologista nebo prostě nějakej divnej týpek a proto není potřeba pro ně udržovat nějaké chodníky.

Výsledkem je, že cesta z hotelu na stanici metra je docela bojovka a za celou cestu potkáme jenom jednoho člověka, který vypadá přesně jako ten divnej týpek. Na stanici chvilku zjišťujeme systém platby v metru, což se nám nakonec podaří, za vydatné podpory jednoho sympatického černého bratra, v uniformě zřízence metra. Musím říct, že to byl jeden z prvních lidí, který tady byl fakt v pohodě, usmíval se, byl ochotný a neměli jsme pocit, že to dělá jenom proto, že musí. Tak snad jich bude víc a my budeme moci konečně na Američany začít měnit názor. Metro ve Washingtonu je poměrně dost drahé. Rozhodně si musíte koupit v automatu magnetickou kartičku Smart trip (pokud vám automat přijme kartu) a tu nabít nějakým kreditem. Kredit se vám pak odečítá, a to podle ujeté vzdálenosti. Cena se pohybuje ve špičce mezi 2,10 - 5,75 USD a mimo špičku je to asi o 30 procent méně.

Metro ve Washingtonu je takový standard. Hodně podobné nějakému evropskému a rozhodně výrazně lepší, než například metro v New Yorku. I tady jsou trasy trochu chaotické, ale není to nic zásadního. I tady na jedno nástupiště přijedou vlaky různých linek, takže je potřeba se podívat, o kterou linku zrovna jde a na kterou konečnou jede. Linky jsou tak vedené, že se někdy vyplatí přestoupit a využít druhou linku jako zkratku. To platí třeba mezi modrou a žlutou linkou. Skladba cestujících je docela v pohodě a rozhodně se tu nevyskytují žádné divné typy, takže opravdu nemáte žádný pocit ohrožení. Pokud byste chtěli více informací a osobních zážitků z washingtonského metra z trochu jiného pohledu, doporučuji tento blog.

Naše první zastávka musel být jednoznačně Pentagon. Jednak je to po cestě, ale tuhle budovu prostě musíte vidět. Jednak proto, že odsud je obrovskou vojenskou silou držen celý svět v šachu, ale hlavně jsme chtěli vidět místo teroristického útoku. Pentagon je docela velký barák, ale ne zase tak velký, jak jsem si to představoval. Z metra vylezete hned vedle budovy a místo útoku, je hned za prvním rohem. Musím říci, že teprve, když jsem to místo viděl na vlastní oči, potvrdil jsem si, jak je oficiální vyšetřovací verze absurdní. Absolutně se nechci pouštět do debaty o 11. září 2001, protože na toto téma už byly vyprodukovány tisíce stránek textu a já nemám ambice přidávat další. Protože se ale o letadla a letectví zajímám celý život, potvrdil jsem si na tomto místě svůj osobní názor, že ať už do Pentagonu narazilo cokoliv, opravdu to nemohl být velký Boeing 757, řízený arabským teroristou se základním výcvikem.

Je to přesně podle principu Occamovi břitvy. Kdokoliv by se totiž byl schopen trefit tak vysokou rychlostí a tak velkým letadlem do budovy těsně nad zemí, minout při tom okolní překážky, a to pouze se základním výcvikem, zaslouží, navzdory svému strašnému činu, nesmírné uznání, protože se pravděpodobně jednalo o absolutně nejtalentovanějšího a nejlepšího pilota, co kdy v historii žil a jeden z nejneuvěřitelnějších leteckých manévrů v historii vůbec. Pravděpodobnost, asi jako když by trefil první cenu v Eurojackpotu. A pokud k tomu připočteme i další dva neuvěřitelné letecké výkony, které ten samý den předvedli jeho souvěrci v New Yorku, je to asi jako trojnásobný jackpot. Omlouvám se za poněkud politickou odbočku s historickým přesahem, ale v souvislosti s tímto místem, jsem prostě musel. Ještě si dovolím jedno upozornění. U Pentagonu rozhodně nefoťte, abyste se nedostali do konfliktu se zákonem. Focení je tu totiž přísně zakázáno.

Ale zpět do města. Naší druhou zastávkou je, celkem pochopitelně, National Mall. Taky, kde jinde začít prohlídku hlavního města, že? Taky se vám stává, že místa, která znáte z fotek, vypadají na obrázku větší a když na místo přijedete, všechno je ve skutečnosti daleko menší? V případě Washingtonu je to ale přesně naopak. Když vidíte National Mall na fotkách, říkáte si, že to je od Capitolu k sedícímu prezidentovi jenom pár stovek metrů. Když to pak ale vidíte naživo, je to příšerně daleko. Konkrétně 3 dlouhé kilometry daleko. Vypadá to, že dneska to asi bude zase pochodové cvičení.

Než se ale pustíme do zdolávání kilometrů, chceme si prohlédnout Muzeum letectví a kosmonautiky. To bylo založeno Smithoniánským institutem, který ho také financuje, což v praxi znamená, že je jako jedno z mála muzeí zadarmo. Musíme si to pořádně užít, když při tom nemusíme trápit Domču. Upřímně řečeno, pro dva chlapy je to naprosto úžasné místo, kde strávit dvě hodiny času. Super je, že drtivá většina exponátů, jsou originály a to včetně kosmických lodí, které sice třeba nebyly ve vesmíru, ale které se například používali pro pozemní výcvik v NASA.

Přemýšlel jsem, jestli byla lepší návštěva NASA nebo zdejší muzeum, ale asi se nedokážu rozhodnout. Z mého pohledu je potřeba vidět obojí. Tady jsou navíc všechny ty ikonické exponáty a všechno pochopitelně původní origálny. Posuďte sami. Bell X-1, první letadlo, které překonalo rychlost zvuku, originál, Ryan NYP, ve kterém Charles Lindbergh poprvé přeletěl Atlantik, originál. SpaceShipOne, první soukromá kosmická loď, originál. Návratová kabina Apollo 11, originál. Dále je zde celá řada originálních skafandrů, včetně toho, ve kterém Neil Armstrong, jako první člověk chodil po Měsíci. Pokud jste chlap, co má alespoň trochu rád techniku, budete tu chodit, jako Kelišová s otevřenou hubou.

Už téměř na odchodu z muzea, jsme udělali téměř začátečnickou chybu. Byli jsme osloveni slečnou, která dělala pro muzeum nějaký výzkum a zcela nepředloženě jsme souhlasili, že jí odpovíme na otázky. Ta nás okamžitě nadšeně uchvátila do spárů a informovala nás, že to nebude dlouhé, asi jenom 15 minut. No, bylo to delší, ale hlavně, bylo to naprosté peklo. Dotazování se týkalo nové sekce muzea, která bude věnována první světové válce. Otázky typu: "Co si o této válce myslíte?" nebo "Jaký byl, podle vás přínos USA, pro dosažení vítězství?", případně "Popište, jak byste zhodnotili vliv exponátů z první světové války, na národní cítění návštěvníků muzea", a podobné, nás opravdu pobavili. Docela by mě zajímalo, jak na takové dotazy odpovídali američtí návštěvníci. Zkrátka, pokud byste tu slečnu potkali, důrazně doporučuji tvářit se, že vám za hodinu letí letadlo.

Venku jsme si uvědomili, že se nám zase tak moc chodit nechce a že budeme muset ty dlouhé přesuny mezi zajímavými místy nějak vyřešit. Po chvilce přemýšlení, padla volba na kola. Ve Washingtonu je totiž poměrně dobrý systém automatických půjčoven kol. Jsou prakticky na každém rohu a i když jsou to takové ty těžké městské speciály, na kterých si připadáte, jako paní starostová, na poměrně rovinatý Washington, jsou opravdu v pohodě a dokonce mají třístupňovou převodovku. Jirka po chvilce zírání do mobilu nainstaloval aplikaci a po několika registracích a přihlášeních už jsme si vyndali naše kola ze stojanu.

Na tomto místě je potřeba upozornit na jednu takovou záludnost washingtonského systému půjčování kol. Za den sice zaplatíte za jedno kolo jenom 8 USD, ale má to jedno velké ale, které spočívá v podmínce, že kolo vždy v intervalu 30 minut, vrátíte do nějakého stojanu. Prostě ho do půlhodiny někde cvaknete a okamžitě si půjčíte klidně to samé a máte další půlhodinu pohybu k dispozici. Pokud byste to nestihli, začne se nájemné poměrně drasticky zvyšovat, až na několik desítek dolarů za den. Po chvilce ježdění se z vás tedy stanou štvanci, kteří si plánují cestu od stojanu ke stojanu a mezi nimi rubete do pedálů, jako na Tour de France. Nějakou logiku to asi má, ale my jsme jí zcela nepochopili. Na druhou stranu, pokud si na ten interval navyknete, je kolo naprosto geniální způsob, jak cestovat po centrálním Washingtonu celkem pohodlným způsobem a za vcelku levné peníze. 

Nebudu se zmiňovat o všech klasických památkách, k těm se dostanu v příštím díle, kdy jsme si ten základní okruh dali ještě jednou i s Domčou, ale zmíním ještě, že jsme nakonec s Jirkou ujeli asi 25 kilometrů, což je na těch těžkých kolech celkem dost. Vzali jsme to i okolo East Potomac Park, kde je opravdu klid a docela příjemně a je tu příjemná projížďka nebo  procházka okolo řeky. Protože je Jirka velký fanoušek baseballu, dojeli jsme se nakonec podívat až ke stadionu Nationals Park, kde hraje místní mužstvo. Dokonce jsme se i trefili do hracího dne a to do mezery, mezi dvěma zápasy. Baseballová liga, jak jsem se totiž dozvěděl, se hraje i dvakrát denně (stejná mužstva pochopitelně), což je docela bizár. Ale tak ono postávat někde ve vnějším poli a pak párkrát odpálit, to asi tolik energie nesebere, řekl bych? Okolí stadionu vypadalo opravdu dost drsně. Všude spousta opilých lidí, do toho černí dealeři, kteří prodávali všechno, od lístků až po crack. Prostě pohodička všedního odpoledne.

Jirka si udělal pár fotek před stadionem v dresu konkurenčního týmu z Filadelfie, vrátili jsme kola definitivně do stojanů a vyrazili odpolední dopravní špičkou zpátky na hotel. Na hotelu zjišťujeme, že Domča nejenom žije, ale je jí i trochu líp, takže jsme nechali utahaného Jirku na pokoji a vyrazili na dlouho slibovanou pořádnou večeři.

Večere byla dnes něco opravdu speciálního a tak si zaslouží, alespoň myslím, trochu obsáhlejší popis. Domča totiž chtěla v USA strašně moc ochutnat humra a tak jsme dali na mnohá doporučení a zvolili restauraci Red Lobster, což je mezinárodní frančíza se sídlem na Floridě a restauracemi po celém světě. Je docela zajímavé, že do restaurací tohoto typu většinou nepotřebujete rezervaci, protože zde existuje dost velká konkurence a restaurace mají navíc dost velkou kapacitu, takže si bez problému sednete. U vchodu se nás ujal Joe a spolu s klasickou hláškou "Ahoj, já jsem Joe a budu vás dneska obsluhovat", nás uvedl do našeho boxu. Joe byl sympatický, asi stopadesátikilový, obrovský černoch, který měl skvělou náladu a byl celkově v pohodě. Pořád se na nás zubil a bylo vidět, že ho práce nejenom baví, ale že jí fakt umí. Po dnešku musím přiznat, že tady, v  hlavním městě, jsou lidi opravdu hodně jiní, než jsme dosud zažili. 

V restauracích v USA jsou stále hodně oblíbené klasické boxy s lavicemi, kam se vejde 4-6 lidí. Je vtipné, že mezi polstrovanou lavicí a stolem je většinou tak strašně málo místa, že se musíte na místo zasunout, jako kostička v Tetris a já vždycky přemýšlím nad tím, jak se tam ti Američani mohou vejít. V amerických restauracích funguje ještě jedna fajn věc, kterou bych si strašně přál u nás, ale kterou si u nás zároveň bohužel neumím představit. Tou věcí je bezedný nealko nápoj, u nás bychom řekli klasická svatá trojkombinace - Cola, Fanta, Sprite, v tomto případě pochopitelně z postmixu, nikoliv z lahví. V praxi to funguje tak, že si objednáte třeba Zero Colu, dostanete tak půllitrovou sklenici, notně zředěnou ledem, ale jakmile dopijete, přijde pikolík a z velkého džbánu vám dolije opět do plna. To vše za jednu cenu. Sice to není úplně pravidlo, ale těch restaurací, které to takto mají, je opravdu hodně. Alternativou pak je, že dostanete zcela zdarma velkou sklenici vody s ledem a třeba citrónem nebo kusem máty, kterou vám také dolévají a k tomu zcela zdarma. 

Moc jsme se nerozmýšleli a Domča si logicky vybrala velký talíř s humrem a krabem a já jsem si dal mísu smažených plodů moře a k tomu dva César saláty. Říkali jsme si, že se nechcete přecpat. Za chvilku dorazil Joe s vozíkem a začal nám to vyskládávat na stůl. Když viděl náš vyděšený výraz, zachechtal se a prohlásil, že to určitě zvládneme. No, nezvládli. Ty porce jsou prostě tak obrovské, že se to nedá sníst, ani když vynecháte brokolici. Na druhou stranu musím přiznat, že to jídlo bylo opravdu skvělé. Jistě, není to žádný fast food a tak tady za takovou večeři pro dva necháte i s pitím klidně okolo sta dolarů. Na druhou stranu to zase není tak šílené, aby si to člověk nemohl párkrát dopřát. Za ty peníze to rozhodně stojí. Domče večeře rozhodně prospěla a protože je jí líp, zítra vyrazíme za dalšími památkami Washingtonu, již v kompletní sestavě.