Italské výletování (2) Basilicata a Apulie

Basilicata a Apulie jsou části Itálie, které jsou, určitě neprávem, tak trochu ve stínu svých známějších sousedů. V tomto článku se pokusím vysvětlit, proč je to škoda a proč je dobré tyto části Itálie navštívit.

Basilicata a Apulie rozhodně nejsou oblasti Itálie, kam by jezdily davy turistů a už vůbec ne Čechů. Je to ale určitě škoda a ani jedna z těchto oblastí si tento malý zájem nezaslouží. Nemám ambice napsat kompletního průvodce, ale pokusím se popsat několik zajímavých míst, z této krásné části Itálie, která nás při našich cestách nejvíce zaujala. Ostatně, i v této části najdete místa, která jsou zapsána v UNESCO, jako například Matera nebo Alberobello.

Basilicata i Apulie jsou skutečně trochu stranou a nejlépe bude, pokud jejich návštěvu spojíte například s výletem do Neapole, na Amalfi nebo až okolo pojedete třeba při cestě na Sicílii. Ale věřte mi, nebudete té zajížďky litovat.

Basilicata

Ruku na srdce, kdo z vás by, bez nápovědy, dokázal přesně určit, kde leží Basilicata? Možná byste ani nevěděli, že to je kraj v Itálii. Nic si z toho ale nedělejte. Basilicata je opravdu poměrně neznámá oblast a i v rámci Itálie je to obecně kraj, kde lišky dávají dobrou noc.

Není se co divit. Basilicata má druhou nejnižší hustotu zalidnění, hned po Vale di Aosta, takže je to fakt docela pustina. Hodně hornatá a zalesněná krajina na jižním okraji Apenin má také nesrovnatelně řidší silniční síť, než zbytek Itálie, což je ale, v jistém ohledu, spíš výhoda.

Mimochodem, jméno Basilicata je, celkem pochopitelně, odvozeno od bazalky, byliny, která je základem italské kuchyně. Bazalku najdete určitě téměř kdekoliv na celém území Itálie, ale pouze tady jsem viděl v takovém množství veliká pole, na kterých rostly více než metrové rostliny s hustými listy. No, někde se asi ta bazalka pro potravinářský průmysl musí pěstovat a tady se to tak nějak etymologicky hodí. Faktem je, že když jedete okolo takového pole a máte otevřená okna, je ta vůně bazalky neskutečně intenzívní.

S oblibou říkám, že v Itálii se dá najít jakýkoliv typ evropské krajiny, od alpských šítů, přes močály, až po poušť. Nikdy by mě ale nenapadlo, že tu uvidím krajinu, která by se hodila spíš na středozápad USA. Vyprahlé prérie se skalnatými pahorky, táhnoucí se až k obzoru a v dohledu nikde žádná civilizace kromě silnice, po které jedeme. Krajina je tu opravdu magická.

CRACO

Město Craco je krásným příkladem toho, jak je Basilicata drsný kraj. Z dálky vypadá spíš jako mohutný hrad, na skále, ale pokud přijedete blíž, zjistíte, že jde o klasické, italské městečko na skalním masivu, jakých najdete po celé Itálii desítky. Stejně jako jiná, podobná města, také Craco bylo vybudováno na skalním masivu především z obraných důvodů a to pravděpodobně již v 11. století. Craco však nemělo tolik štěstí, jako ostatní, podobná městečka, a tak je z něj dnes jenom obrovský urbex, pomalu chátrá a rozpadá se na prach. Ještě na konci 19. století zde přitom žilo přes dva tisíce obyvatel.

Dlouhodobá neúroda, vzhledem ke kamenité půdě a zemětřesení v roce 1959, následované masivními sesuvy půdy však vedly k tomu, že se většina obyvatel postupně odstěhovala. Nebezpečí dalších sesuvů pak donutilo úřady k postupnému přesídlení zbytku starousedlíků do nedaleké, nově vybudované vesnice Craco Peschiera.

Craco nicméně žije dál a to i díky zařazení na seznam World Monuments Funds. Pro svoji úžasnou atmosféru a fotogeničnost hostí také často filmové štáby. Natáčeli se zde například filmy jako Umučení Krista, Quantum of Solace, Král David a mnoho dalších. Město si lze projít také osobně, ale pouze s průvodcem, protože některé části mohou být dnes již opravdu nebezpečné.

MATERA

Dalším místem, které rozhodně musíte v kraji Basilicata navštívit, je město Matera. Procestoval jsem celou Itálii a půl světa k tomu, ale nikde jsem neviděl město, jako Matera. Na místě, kde se dnes Matera rozkládá, žili lidé již v Paleolitu, tedy starší době kamenné a to dalo tomuto městu jeho nezaměnitelný ráz. Určující pro reliéf města je hluboký, skalní kaňon říčky Gravina, na jehož příkrých svazích se rozkládá historické centrum, které tvoří ve své centrální části takový hluboký trychtýř.

Město se dělí na dvě části. Na historickou, která se rozkládá ve skalnatém svahu nad říčkou Gravina a na modernější (relativně), která obklopuje z jedné strany historické centrum a rozkládá se na na přilehlém pahorku se zříceninou hradu uprostřed. Pokud zaparkujete, stejně jako my, v novější části (doporučuji podzemní parkoviště v ulici Via Rocco Scotellaro), budete muset historickou část nejdřív najít. Než začnete klesat po schodech do kaňonu, můžete si ještě kousek od parkoviště prohlédnout masivní zbytky hradu Castello Tramontano, ze které se však dochovala asi jenom třetina.

Centrem historické části je určitě vyhlídka na náměstí Piazza San Pietro Caveoso. Abyste ho našli, stačí jít prostě pořád dolů. Dejte si ale pozor, protože schody, ohlazené stovkami let používání, jsou neuvěřitelně kluzké. Pokud sem přijedete, stejně jako my, v letních měsících, předem varuji, že je to v rozpáleném městě docela masakr.

Historická Matera má neuvěřitelné kouzlo. Při pohledu z výšky vypadá jako gigantické vlaštovčí hnízdo. Spousta malých, kamenných domků, postavených jeden vedle druhého, s kamennými, často plochými střechami, působí spíš jako město někde v Řecku nebo Turecku. Mě Matera nejvíc připomínala i Jerusalém. Kousek od vyhlídky, která se nachází na nejnižším místě a přesto vysoko nad říčním kaňonem, musíte určitě navštívit skalní obydlí Casa Grotta nei Sassi di Matera, kde si prohlédnete, jak zde žili obyvatelé v období skalních lidí.

Někoho bude možná zajímat i filmová historie města Matera. Natáčelo se zde, stejně jako v Cracu, již zmiňované Umučení Krista, nebo klasický horor Přichází Satan! V neposlední řadě pak i závěrečná bondovka s Danielem Craigem Není čas zemřít. Doporučuji Jamese Bonda shlédnout ještě před návštěvou města, abyste si to pak lépe užili. Mimochodem, mám pocit, že ve zdejším kraji se opravdu s filmaři dveře netrhnou. Ale asi je to i tím, že prostředí je tu vážně fotogenické a taky tu nejsou davy turistů, jako třeba v Toskánsku. Ostatně, ani v Mateře nebylo nějak narváno. Turisté tu sice byli, ale pokud bychom to porovnali třeba s Amalfi, které jsme navštívili ve stejnou dobu, tak tu bylo doslova pusto a prázdno. No, výhoda pro nás, co nemáme rádi tlačenice.

Co se týká ubytování, musím doporučit Hotel Cave del Sole. Po zkušenostech s ubytováním u Salerna je to jako jiný svět. Ubytování za necelých 100 EUR v nádherném, novém pokoji s úžasnou koupelnou a ráno výborná snídaně v ceně. Pokud si chcete dát navíc velmi dobrou večeři, navštivte Il Casino del Diavolo, tedy v překladu něco jako Ďábelský bordel. Je to výborná restaurace v olivovém hájku, kde se skvěle najíte. Jenom neudělejte stejnou chybu jako my a nedávejte si dva míchané předkrmy. My jsme měli opravdu velký hlad a předkrm se nám zdál dost levný, takže jsme si mysleli, že to bude výběr několik salámů a sýrů s kouskem bagety.

Objednali jsme si tedy předkrmy dva a navíc ještě dva  hlavní chody. Číšník obdivně povytáhl obočí a za chvilku už začal nosit talíře. No, nebyl to dobrý nápad. Ještě nebyl ani celý předkrm na stole a my už jsme věděli, že jsme to přehnali. Hodně přehnali. Na druhou stranu je potřeba říct, že předkrm byl opravdu výborný.

Navíc doporučuji jako druhý chod místní specialitu, která se jmenuje Pignata. To znamená v překladu něco jako keramická miska. A opravdu vám přinesou slušně velkou, keramickou, zapékací misku, přes kterou je, jako poklička, přetažené těsto na pizzu. Celé se to pravděpodobně zapéká v peci na pizzu, protože těsto bývá nahoře dost připálené. Pokud těsto rozlomíte, najde uvnitř úžasné jehněčí, dušené se zeleninou, bramborami a především listy divoké čekanky, která vytváří znamenitý, i když poněkud nahořklý, chuťový oblouk. Kdo byste si chtěli takovou Pignatu uvařit doma, tady máte recept.

Apulie

Z Matery jsme zamířili dále na východ do Apulie. Ta vypadá na mapě jako mořský koník, který se táhne od "podpatku" Itálie, až po známý poloostrov Gargano a na délku měří skoro 350 km. Na rozdíl od Basilicaty, má Apulie přeci jenom trochu hustší osídlení a také je zde častější zemědělská krajina. Hlavním městem je Bari, které je někdy označováno za Neapol východní Itálie. Nutno dodat, že celkem právem, protože obě města mají mnoho společného. Bohužel, zejména v tom negativním slova smyslu. Na druhé straně je potřeba přiznat, že tím, jak je Bari i celá Apulie tak trochu odstrčená, funguje jako jakási časová schránka. Často se tak říká, že zde zažijete ještě tu pravou a nefalšovanou Itálii.

Apulie má také jedno zvláštní specifikum a to je velké zastoupení albánského obyvatelstva. Je to celkem logické. Obě země byly v minulosti spojené společnou vládou (no ok, Italové postě Albánii okupovali) a přes jisté historické křivdy se Albánci dívají dnes na Itálii jako na zemi zaslíbenou. Ne nadarmo je v Albánii italština nejčastěji používaným cizím jazykem a spousta Albánců dnes v Itálii pracuje. Ať již dlouhodobě nebo jako sezónní zaměstnanci. Ale hlavně, do Apulie to mají Albánci prostě nejblíž a trajektem jste v Bari z Drače za necelých pět hodin.

ALBEROBELLO

Protože jsme ale v Bari už v minulosti byli a dokonce to popisuji v článku Albánská cesta (9) - Italská spojka - Z Bari na Gargano, vydali jsme se tentokrát jinam a to sice do oblasti Trulli. Nebojím se říct, že toto místo jsem toužil navštívit už desítky let, ale nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Jak už zmiňují výše, bylo to tak daleko a mimo trasy, že to bylo vždy "tam pojedeme příště". Tak konečně došlo i na to "příště". 

Oblast Trulli je území, které se rozkládá na náhorní plošině Murge a v italštině se jmenuje Murgia dei Trulli. Ale, co to vlastně jsou ty trulli? Trullo, což je jednotné číslo, je dům s kruhovým nebo čtvercovým půdorysem, postavený z nespojovaného, volně loženého kamene s typickou, kuželovou střechou. Buď stojí samostatně nebo je jich více spojených dohromady, někdy trochu i ve stylu vlaštovčího hnízda.

Jakmile se začnete blížit k městečku Alberobello, začnou se trulli objevovat všude okolo cesty. My jsme si je, poněkud familiérně překřtili na "trulíky". Ze začátku jsme je dokonce počítali, ale po nějaké době jsme pochopili, že jsou opravdu všude. Dříve asi sloužili jak jako obytné, tak i hospodářské budovy a užitnou funkci si často uchovaly i do současnosti. Velmi často jsou vidět klasické italské domy, které mají na zahradě jeden trulík, jako kůlnu nebo zahradní domek.

Samotné Alberobello je vážně nádherné a má silný genius loci. Ne nadarmo je pod ochranou Unesco. Pokud se sem vypravíte autem, připravte se, že není zcela jednoduché tady zaparkovat. My jsme měli kliku a zaparkovali hned před basilikou dei Santi Medici, která je prakticky ve středu nové části města. Alberobello, pochopitelně, dnes nejsou jenom trulli, takže zde naleznete i docela běžné a relativně novější budovy. Tedy, novější minimálně v porovnání s těmi trulli. Domnívám se ale, že kdysi bylo město tvořeno pouze domy se špičatými střechami.

Alberobello nás překvapilo složením turistů. Oproti Mateře jich jednak výrazně přibylo, ale hlavně, byli to prakticky jenom Italové. Zdá se, že toto město je takové oblíbené poutní a výletní místo pro široké okolí. Nebudeme si nic nalhávat. Alberobello je především turistická atrakce a tak zde čekejte všechny klasické turistické pasti a pastičky, od stánků s předraženými cetkami, až po ne příliš kvalitní jídlo za přemrštěné ceny. Tohle sice v Itálii běžně neplatí a najíte se dobře skoro všude, ale tady nám to přišlo takové hodně turistické. Je to o to zvláštnější, když se jedná především o tuzemský turistický ruch. 

My jsme si nakonec jednu z restaurací vybrali, i za cenu obrázkového menu, ale nakonec to nebylo tak zlé, jak jsme se obávali. Obecně, v oblasti Apulie se vaří trochu jinak, než na co bychom mohli být zvyklí z jiných oblastí Itálie nebo jak si obecně představujeme italskou kuchyni. Používá se celá řada netradičních ingrediencí, které se však kdysi používali i u nás. Akorát že u nás jsme na ně postupně zapomněli. Dali jsme si proto naprosto klasické Orecchiette con Cime di Rapa, co jsou úplně nejvíc "krojované" těstoviny z tohoto kraje. Podstatnou ingrediencí je právě ona cime di rapa, což není nic jiného, než listy a řapík tuřínu. Pro milovníky italské kuchyně je tento recept naprostou povinností a pro nás to bylo symbolické rozloučení s Apulií, kam se ještě určitě někdy vrátíme. A doufejme, že to nebude dlouho zase "až příště"...