Výlet do USA (14) New York, den poslední... před koronavirovou krizí

Dnes navštívíme letadlovou loď Intrepid. Prohlédneme si další raketoplán a ponorku s jadernými střelami. Vyzkoušíme si, jak se jezdí po New Yorku taxíkem, navštívíme Empire State Building a nakonec vyrazíme na zaplivané letiště. 

Tak dnes končíme. Je to docela smutné. I když jsme měli na začátku naší cesty všelijaké pocity, v průběhu putování jsme si na tu "Ameriku" docela zvykli. Velkou roli určitě hraje i to, že jsme postupně jeli z "vidlákova" do "civilizace" a že New York, který jsme si dali na závěr, je víc evropské, než americké město.

Už v minulém dílu jsem zmiňoval, že je náš hotel unikátní svojí historií a že většina pokojů je uchována a vybavena ve stejném stylu, jako když byl ve 30. letech otevřený. Zajímavé je, že se to týká i koupelen, takže je ten retro pocit zcela kompletní. Dnes jsme také objevili, že ačkoliv náš hotel nenabízí snídaně, můžete si na recepci kdykoliv vzít čerstvá jablka z velké mísy a vodu z lednice, obojí pochopitelně zdarma. Ne, že by to bylo nějaké terno, ale prostě to potěší.

Dnešní program má dva jasné body a to sice návštěvu letadlové lodi Intrepid, která kotví na řece Hudson a potom návštěvu Empire State Building, protože bez toho bychom prostě nemohli odjet. Snídani máme jasnou a tak opět navštěvujeme Pret A Manger, kde je to sázka na jistotu.

V minulém díle už jsem se zmiňoval u newyorském metru, ale zajímavé je, že jiná alternativa městské hromadné dopravy tu prakticky neexistuje. Respektive, možná tu jezdí snad i nějaké autobusy, ale nepodařilo se nám identifikovat žádnou zastávku a ani jsme žádný autobus neviděli, takže, kdo ví. Problém ale je v tom, že metro nemá ani zdaleka rovnoměrné pokrytí a tak existuje poměrně velké množství "bílých" míst, kde to máte na nejbližší stanici podzemky klidně dva kilometry.

Letadlová loď Intrepid je, bohužel, právě v jednom z těchto bílých míst a tak docela přemýšlíme, jak se k ní dostat. Google maps nakonec vyhodnotilo jako nejlepší použít linku metra 7 a dojet na konečnou, na Hudson Yard, na 34. ulici. Znovu se přesvědčujeme, že newyorské metro je prostě špinavé, smradlavé a vůbec, divné. V okolí stanice Hudson Yard, která je mimochodem konečnou trasy 7, panuje čilý stavební ruch, který souvisí s komplexní přestavbou této části města. Zajímavé je, že se zde dá docela dobře vidět, jak vypadá mrakodrap pod tím vším sklem a obklady.

Kousek od výstupu z metra se tady nachází architektonicky velmi zajímavá stavba, pojmenovaná Vessel, jejíž vznik ilustruje kosmopolitní ráz New Yorku. Stavba (protože označení budova v tomto případě asi použít nelze) má představovat včelí plástve a za jejím vznikem stojí britský architekt Thomas Heatherwick, zatímco celá konstrukce byla vyrobena v Itálii, přepravena po kusech přes oceán a teprve na místě smontována. Prostě mezinárodní spolupráce.

My už ale spěcháme směrem k letadlové lodi Intrepid, o jejíž návštěvě jsem snil už jako malý kluk, minimálně... no už je to dlouho. Bylo to jedno z těch míst o kterých si roky říkáte, že se tam jednou musíte podívat a mě se to dneškem splnilo. Loď, která parkuje u mola číslo 86 na 46. ulici, je tak velká, že jí na řece Hudson opravdu nepřehlédnete. Na tomto místě musím varovat, že následující text může být pro některé čtenářky poněkud méně atraktivní. Takže, byly jste varovány.

Tato konkrétní letadlová loď je velký a krásný kus historie a rozhodně doporučuji každému chlapovi, aby se sem vypravil. Loď má za sebou dost bohatou historii, o čemž svědčí i její označení CV-11, což znamená, že se jednalo o jedenáctou letadlovou loď, kterou USA v historii postavili. Do služby vstoupila již v roce 1943, tedy v době, kdy v Tichomoří stále ještě zuřily prudké boje. Druhou světovou válku přežila a po přestavbě se zúčastnila i války ve Vietnamu. Ve službě byla dlouhých 31 let a nakonec skončila, s velkým kusem štěstí, jako muzeum.

Hned na začátek je potřeba říct, že na prohlídku lodi je dobré si rezervovat od dvou do čtyř hodin, podle toho, jak velký jste fanda a jak moc tolerantní máte partnerku. My jsme to nakonec dali asi za dvě a půl hodiny a půl hodiny navíc, na prohlídku vedle stojící ponorky a bylo to tak akorát, abychom si to s Jirkou užili a aby to Domča ještě přežila.

Pokud by vám samotná loď nestačila, je k dispozici skvělá sbírka letadel a další techniky. Jenom na letové palubě stojí exponáty, při jejichž spatření se přistihnete, že máte opět ten pocit pětiletého chlapce, kterého maminka vzala poprvé do cukrárny a on neví, co si vybrat dřív.

Najdete tu opravdu hromadu zajímavých věcí a tak zmíním alespoň nějaké, které mi, i s odstupem, utkvěly v paměti. Na první místě je to určitě jeden funkční výtah, který přemisťoval letadla z paluby do hangárů v podpalubí. Předváděčka se koná jednou za dvacet minut a svezení rozhodně stojí za to. 

Dalším tahákem je "ostrov" s můstkem a ostatními velitelskými stanovišti, která si všechna můžete projít. Zatímco se protahujete relativně úzkými chodbami můstku, uvědomíte si pravděpodobně, že tato letadlová loď není zase tak veliká, jak to ze břehu na první pohled vypadá. To je, vzhledem k jejímu roku výroby, poměrně logické, ale o to lepší představu si lze udělat o úrovni námořnictva, které bojovalo v Tichomoří.

Spousta zajímavých exemplářů je i v podpalubí, ale ten další velký tahák je bezesporu raketoplán Enterprise, který je umístěn v samostatném výstavním hangáru, postaveném na zádi. Musím přiznat, že ta budova postavená na palubě působí velmi nevkusně a určitě budete mít, tak jako já, pocit, že na loď něco takového nepatří, ale jeho obsah stojí za to. Fanoušci Star Treku jistě budou vědět, že tento raketoplán byl pojmenován po legendární seriálové hvězdné lodi a to dokonce za účasti hlavních hvězd originální řady seriálu. Jeho původní jméno mělo být sice Constitution, ale na základě tlaku obrovského množství fanoušků Star Treku, kteří dokonce napsali petici prezidentu Fordovi, nakonec bylo vybráno právě jméno Enterprise. Tento raketoplán sice nikdy nebyl ve vesmíru, ale jinak je plně funkční a používal se pro zkoušky v zemské atmosféře.

Poslední zajímavý exemplář stojí hned vedle Intrepidu na plošině mola a není to nic jiného, než legendární Concorde, létající u British Airways. Domča s námi měla docela trpělivost, čehož jsme s Jirkou využili a šli si ještě prohlédnout ponorku, která kotví hned naproti, u stejného mola. Jedná se o SSG-577 Growler, což byla jedna s prvních ponorek amerického námořnictva, která nesla na palubě jaderné střely s plochou dráhou letu, v tomto případě střely Romulus.

Nechceme pokoušet štěstí a tak vysvobozujeme Domču ze zajetí lavičky a přemýšlíme, jak se dostat k našemu dalšímu cíli pro dnešní den, ikonickému Empire State Building. Protože nás ze včerejška fakt dost bolí nohy, nechce se nám pěšky ujít víc, než je nutné. Před vstupem do muzea proto máváme na klasický žlutý Cab. Taxík řídí pochopitelně nějaký Pákistánec, který vypadá, že anglicky moc neumí a my tak doufáme, že umí alespoň ulice, protože navigaci nemá. Trasa je naštěstí tak jednoduchá, že to zvládá i náš řidič a jako bonus navíc, to bereme okolo legendární Medison Square Garden, tedy domova New York Rangers. Ano, uvědomuji si, že v dnešním dílu poněkud nadužívám přídavná jména jako legendární nebo ikonický, ale když ono je v New Yorku dost složité se těmto adjektivům vyhnout.

Tak tedy Empire State Building. Jedno z míst, které bezpochyby patří do seznamu věcí, které v New Yorku prostě musíte navštívit (jakkoliv zrovna my jsme ten typ ignorantských cestovatelů, co na tyhle seznamy dost kašlou). A právě proto, že jsme někdy tak trochu ignoranti, míváme většinou dost štěstí. Jako v tomto případě, kdy jsme se, zcela neplánovaně, trefili do času, kdy nebyla prakticky vůbec žádná fronta. Při našich dovolených většinou peníze moc neřešíme, ale na tomto místě je potřeba zmínit, že aby vás pustili na vyhlídkovou plošinu ve 102. patře, zaplatíte drsných USD 75 na osobu, tedy asi 1600 Kč, což tedy není zrovna málo. Ale jsme tu jenom jednou, takže vzhůru nahoru.

Ten barák vás nadchne. Uvnitř je to jako zrekonstruované pražské pasáže, plné mramoru a zlata, ale tyčící se do výšky 443 metrů. Když si představíte pomocí jakých technologií tu budovu postavili, tak to nezbývá, než jenom smeknout klobouček. Cesta nahoru s jedním přestupem je docela zábavná, protože vyhlídková trasa je, pochopitelně, zcela oddělena od běžných, komerčních prostorů. Nebudu ale nic prozrazovat, protože by vás to pak při osobní návštěvě tak nebavilo. 

Pohled z terasy ve 102. patře je jednoduše dech beroucí. Teprve když jste tady, nahoře, pochopíte tu obrovskou rozlohu tohohle města. Už jsem viděl jiné megalopole, jenomže tady je to jaksi víc 3D, tady se prostě staví i nahoru a to ve velkém. Některé mrakodrapy opravdu stojí za to. Není to jenom již zmiňovaný Chrysler Building, ale i spousta dalších. Na sever od Empire State Building například stojí mrakodrap Steinway Tower, který je se svými 435 metry jenom o něco nižší, ale zároveň je to nejtenčí mrakodrap na světě a vypadá opravdu jako gigantická jehla. Jedná se o obytný dům, ale když si představím, že bych v něm bydlel, chytala mě skoro závrať. Už jenom, jak se to musí houpat v nejvyšších patrech. A přitom ty byty tam stojí skoro víc, než v Praze, což je co říct.

Na závěr, zřejmě jako rozloučení s New Yorkem, se nám, zcela náhodou, podařilo narazit na asi nejlepší jídlo, které jsme tu měli. Bistro s názvem W Café nás opravdu uchvátilo. Ve zkratce, měli tam všechno a bylo to super. Bagety, saláty, pizzy, masa, burgery, smoothie, polévky, no prostě všechno, co byste si dokázali vymyslet. Všechno čerstvé, kvalitní a to, co jsme vyzkoušeli, bylo skvělé, takže jsme odcházeli zcela uspokojeni. 

Nedá se nic dělat, budeme se muset s New Yorkem pomalu rozloučit. Pomalu se tedy loudáme okolo Chrysler Building k našemu retro hotelu a přemýšlíme, jak moc dopředu je potřeba vyrazit, abychom stihli letadlo. Že pojedeme taxíkem, jsme se rozhodli už včera, protože množství a hmotnost zavazadel je taková, že bychom to tím metrem asi tahali dost obtížně. Na druhou stranu, pokud se náklady za taxík rozdělí mezi víc lidí, je to docela v pohodě. Myslím, že nás to každého vyšlo asi na 400 korun.

Nevím, jestli je to pravidlo nebo jsme měli jenom smůlu, ale taxikáři v New Yorku nejsou moc komunikativní. Ti naši tedy rozhodně vypadali jako hluchoněmí. Možná to bylo i špatnou znalostí angličtiny, protože řídit taxík je tu většinou taková startovní pozice pro přistěhovalce. Anebo na nás prostě jenom neměli náladu. Možné je všechno. Původní obavy z večerní špičky docela pominuly, protože už bylo přeci jenom okolo osmé a provoz tak byl naprosto v pohodě. Naše letadlo totiž letí chvilku po půlnoci a na letišti musíme být údajně už v devět. Asi nás čeká zdlouhavé odbavení.

Mezinárodní letiště JFK je děs. Staré, omšelé, většina obchodů zavřených a ty co byly otevřené měly neuvěřitelně napálené ceny. Přišlo vám někdy, že je na pražském letišti draho? Tady to dostává zcela jiný rozměr. Horší letiště jsem zažil snad jenom v Mexiko City, kde to vypadalo trochu jako ve slumu, ale alespoň tam prodávali dobré a levné jídlo. 

Odbavení, překvapivě, proběhlo docela v pohodě, pokud jste tedy už zvyklí na totální orwellovský systém se zouváním bod, skenováním celého těla v obřím tubusu a prohledávání příručních zavazadel. Jen tak na okraj je potřeba dodat, že ten skenovací tubus jim vůbec nefungoval a po každém druhém cestujícím ho bylo potřeba restartovat. Tím se docela vysvětlovalo to doporučení, abychom tu byli už o tři hodiny předem. Pokud by byla špička, musel by to být docela masakr. Přesto všechno jsme dnes měli celkem štěstí, vzhledem k tomu, že jeden z našich kufrů měl asi tři kila přes váhu. Když jsem ale zmínil, jak je to s těmi ženami hrozné, že by jenom nakupovaly, černý pán u odbavení zavazadel se jenom usmál, s pochopením pokýval hlavou a poslal přetížený kufr do díry.

Čekání na prázdném a pozavíraném letišti je děsná nuda, kterou nerozptýlíte ani pozorováním divných lidí, ani koukáním do mobilu. Jediné, co se dá dělat je, hledat poslední otevřené obchody a nakupovat, což není úplně nejlepší nápad, zejména, pokud se tu cenová hladina pohybuje na úrovni pražského letiště, ale navíc v dolarech. Potom se vám třeba stane, že si koupíte úplně obyčejnou čokoládu za 15 dolarů nebo hrnek asi za podobnou cenu, i když ten je fakt docela pěkný a rád z něj doma piju čaj. Nakonec jsme začali hrát hru, kdo dokáže utratit víc drobných, což se ukázalo jako docela problematická výzva, protože jsme v drobných za ty dva týdny nastřádali slušnou sumičku. Navíc se na nás prodavači tvářili, jako, že by nás chtěli zavraždit obzvláště strašlivým způsobem, když museli všechny ty čtvrťáky přepočítávat. Nakonec jsme tedy byli rád, že jsme se konečně mohli přesunou na palubu Dreamlineru, pochopitelně opět od společnosti Norwegian. Nevím, jak to máte vy, ale já cesty zpátky domů většinou prospím, což byl případ i tohoto letu, a tak cesta docela rychle utekla. Dokonce jsem prospal i jídlo, což je co říct.

Původně jsem si myslel, že bych celé vyprávění o našem výletu do USA uzavřel tímto, posledním dílem, ale protože jsme udělali opravdu hromadu krásných fotek, rozhodl jsem se, že napíšu ještě jeden, bonusový díl, kde celý výlet a naše dojmy z USA trochu shrnu, možná i trochu s ohledem na současnou realitu. Pokud se vám tedy moje vyprávění líbí, můžete se těšit ještě na jedno pokračování.

Kdo byste se chtěli podívat na více fotek z našeho putování, mrkněte se na fotky z New Yorku a na fotky z celých USA.