Výlet do USA (12) New York, New York... před koronavirovou krizí

Dnes konečně dorazíme do cílového města našeho putování, do slavného velkého jablka. Propleteme se dopravou přes Manhattan, vyzkoušíme si místní dopravu a zajdeme si na roh pro něco k snědku. A také se rozloučíme s naším autem.

Na začátek dnešního dílu je potřeba uvést jeden podstatný fakt. Nejprve mi to přišlo zbytečné, ale vzhledem k současné celosvětové situaci ohledně nového koronaviru a na základě ohlasu některých čtenářů jsem usoudil, že by bylo opravdu vhodné, uvést některé věci na pravou míru. Cestu po USA, kterou v rámci tohoto seriálu na svém blogu popisuji, jsme podnikli na přelomu září a října roku 2019, tedy dlouho před současnou celosvětovou pandemií. Protože jsme při cestě nasbírali opravdu velké množství dat i fotek a protože příprava každého nového dílu zabere docela dost času, kterého nemám nazbyt, dostávám se k dokončení celého seriálu až nyní, více jak půl roku po návratu. Proto prosím, abyste k našim vyprávěným zážitkům přistupovali v kontextu doby, kdy jsme USA navštívili a možná je berte i jako vzpomínku na dobu "předkoronavirovou". A teď už k našemu putování, které se blíží pomalu k závěru.

Dnes tedy konečně dorazíme do New Yorku, cílového města našeho putování. Celá naše skupina je mírně vzrušená, protože New York a ještě autem, to bude teda něco. Jak už jsem zmiňoval minule, dnes nebydlíme výjimečně v hotelu, ale ve vlastním domě (viz minulý díl), navíc v poněkud barevné části Filadelfie, a tak se nám moc nechce chodit někam na nákup a vařit si snídani. Musíme se proto cestou někde zastavit, abychom neumřeli hlady. Loučíme se s naším papírovým domem, ve kterém jsme si užili nezapomenutelné bydlení na místní způsob a vyrážíme na cestu. V okolí zrovna moc vhodných podniků na výběr není a tak se shodujeme, že najdeme nejbližší McDonald's a dáme si snídani tam. Vždyť u nás jsou snídaně u mekáče dobré a v pohodě, tak, co by mohlo být špatně, no ne?  Jak špatná volba to byla, jsme poznali poměrně záhy.

Docela těžko se to popisuje, protože tyhle mekáče u nás už nemáme, a tak si jenom těžko dokážete představit tu zašlou špínu a omšelý vzhled, který nás k návštěvě zrovna nelákal. Ale byl hlad a už se nám fakt nechtělo hledat nic jiného. Byla to jedna z těch nejstarších restaurací, odhadem tak z konce 80. let. Personál komplet afroamerický, ochota nula, čistota nula, navíc byly vyteklé záchody, takže všude bylo tak dva centimetry vody. Navíc, zapomeňte na snídaně, které dostanete v mekáči u nás. Tady byl výběr takový, že opravdu nebylo skoro z čeho... Nakonec jsme to vyřešili nějakým bagelem, ale protože zde pochopitelně ještě nemají samoobslužné objednávkové panely a vzhledem k otřesné angličtině obsluhy, jsme stejně dostali něco jiného. Ano, tohle byl suverénně nejstrašnější gastronomický zážitek za celou naši cestu. Pevně věřím, že už ho nic nepřekoná.

Poněkud neuspokojeni snídaní, vyrážíme na cestu. Okrajové čtvrti Filadelfie opravdu nejsou nic moc a vážně bychom na těchhle místech asi bydlet nechtěli. Špinavé, rozpadající se domy se zanedbanými předzahrádkami a někde i zatlučenými okny, občas vraky aut a všude špína a odpadky. Prostě americký sen. Naštěstí brzo najíždíme na dálnici 95 a do New Yorku to už nebude moc daleko. Na cestě nás dnes čeká opět několik skvostných mostů. Ten první, Outerbridge Crossing, nás přenese z New Jersey na Staten Island. Opět je to krásná, klasická, nýtovaná, příhradová konstrukce z roku 1928, dlouhá skoro 800 metrů. Prostě krásná ukázka poctivé inženýrské práce konce 20. let.

Hned za pár kilometrů nás ale čeká jiný drobek a to gigantický most Verrazano-Narrows Bridge, který byl v roce 1964, v době svého otevření, nejdelším mostem na světě. Mezi dvěma 207 metrů vysokými věžemi, se klene dvoupatrová mostovka, která má na délku téměř 1300 metrů a je tak dosud osmým nejdelším mostem na světě a stále i nejdelším v USA. Ano, znamená to, že je delší, než Golden Gate v San Francisku, i když jenom o 18 metrů. Jestli si na mostě chcete užít krásný výhled na panorama Manhattanu, je bezpodmínečně nutné, abyste jeli po horní části mostovky. To znamená držet se v levém pruhu a sledovat značky Upper Level. 

Jakmile přejedete Verrazano-Narrows Bridge, jste v Brooklynu. Nejlepší je udělat smyčku vpravo, projet pod mostem, pokračovat po nábřeží a kochat se výhledem na Manhattan. Dále pokračuje průjezd skrze Brooklyn po obrovské visuté magistrále, která vede nad nekonečnými střechami skladišť a chudinských domků a která je docela depresivní. Domču, která nemá tyhle uzavřené dálnice, bez možnosti uniku, ani trochu ráda, popadla docela panika, se kterou jsme jí ale nemohli pomoc a tak jsme jenom dále popojížděli šnečím tempem skrze totální zácpou. Ona je vůbec tahle magistrála dost bizarní. Vždy jsem si říkal, že člověk, který vymyslel pražskou magistrálu, byl pravděpodobně perverzní šílenec, ale v USA se s těmito dopravními stavbami absolutně nepářou. Představte si, že prakticky pár metrů od svodidel zde stojí obytné činžovní domy a vy se okolo nich plazíte v nekonečném hadu aut. Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o loftové byty s velkými okny, tak těm lidem prostě vidíte až do postele a to doslova. Nechápu, jak tohle někdo může vydržet, nemluvě o těch exhalacích. Čistíte si zuby a koukáte se na chlapa, který 10 metrů od vás zrovna volá šéfovi, že přijde pozdě do práce, protože zácpa. To je zralé tak na to, abyste navázali přátelství a vždy ráno pokecali o životě. Odkud se znáte? Ale, kecáme spolu každé ráno z okna bytu do auta...

Město při příjezdu z této strany vůbec působí dost ponuře, špinavě a chaoticky. Tady se musím zmínit o prvním dojmu, který na nás New Yorku udělal. Takový ten "wau efekt", když poprvé uvidíte siluetu mrakodrapů a v dálce Sochu svobody, je opravdu silný, ale pocitově je to takové zvláštní. Už jsem byl i ve větších městech, ale tady na nás s Domčou padla nějaká tíseň z té koncentrace domů, lidí, aut a všeho. Možná nějaká zvláštní energie, která z toho města vychází nebo čert ví, co to bylo. Drželo se nás to až do večera, ale druhý den už to bylo v pohodě. Zvláštní.

Kousek před ikonickým Brooklynským mostem zastavujeme u jednoho z přístavních mol, která jsou přestavěná na městský park a sportoviště a fotíme panorama mrakodrapů v dolní části Manhattanu, které je tu doslova jako na dlani. I tady jsem zažil speciální pocit, kterému říkám "syndrom Benátek". Jde o to, že když jsem byl, ještě jako kluk, poprvé v Benátkách, překvapivě jsem zjistil, že je tam všechno daleko menší, než jsem si to vždy představoval podle obrázků a filmů. Tady jsem to měl naprosto stejně. Ne, že by ty mrakodrapy nebyly obrovské, ale stejně má člověk v představách něco monumentálně gigantického, co se vypíná až do nebe, vzhledem k tomu, že Manhattan je prostě synonymum pro mrakodrapy. Člověka pak překvapí, že to zase tak giganticky obrovské není. Až další den jsme si uvědomili, že jsme se koukali jenom na maličkou část mrakodrapů ve spodní části ostrova a že skutečná výjimečnost a unikátnost Manhattanu je především v tom, že se tu ty mrakodrapy táhnou v délce asi 20 kilometrů. Ještě chvilku pozorujeme rasově velmi pestrou směsici sportovců, kteří ponejvíce hrají basketbal, ale protože tu parkujeme tak říkajíc "na Pražáka", musíme se pohnout dál.

Jízda autem po New Yorku je překvapivě hodně v pohodě. Rozhodně daleko víc v pohodě, než jsem to čekal, vzhledem k tomu, jak mě to předem, pochopitelně zcela zbytečně, stresovalo. Je ale pravda, že mám zřejmě trochu posunutá  měřítka, protože mně přijde v pohodě i Neapol, Řím, Londýn nebo Saigon. Řidiči jsou tu k sobě překvapivě docela ohleduplní a na rozdíl třeba od Paříže, se nedá vůbec mluvit o nějaké agresivitě, kterou by možná člověk v tak velkém městě jinak čekal.

Pro případné méně zkušené řidiče mám pouze jedinou radu a to, vědět vždy dostatečně dopředu, kdy budete odbočovat a kam. V případě, že je zácpa, může být totiž někdy docela problematické, procpat se přes šest pruhů z jedné strany ulice na druhou. Je ale pravda, že dnes, v době precizních navigací v telefonech, ztratila jízda autem v těchto městech svoje kouzlo. Na druhou stranu si absolutně neumím představit, že bych okružní jízdu po New Yorku, kterou máme na dnešek naplánovanou, absolvoval pouze s papírovou mapou.

Brooklyn, kterým projíždíme, má svoje kouzlo a je škoda, že nám asi nezbude čas, abychom si to tu pořádně prochodili. Snad někdy příště. Po několika odbočkách se konečně dostáváme na Brooklynský most a za všeobecného cvakání všech záznamových zařízení na palubě, konečně dorážíme na Manhattan. Dnešní cíl je takový, že ještě, než se ubytujeme, využijeme naposledy naše auto a projedeme si na Manhattanu všechna významná místa, která by byla pěšky složitě dosažitelná, případně mimo trasu a na kterých jsme se demokraticky shodli. Tedy, významná místa, jak se to vezme.

Takže jenom telegraficky. Viděli jsme hasičskou stanici, která sloužila jako základna Krotitelům duchů, policejní stanici 11. okrsku, kde sloužil poručík Kojak, dům Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě a v neposlední řadě i  dům, v němž bydleli Přátelé. Skoro před každým z míst postával nějaký pohůnek s karťáky, se kterými jste se mohli za příslušný bakšiš vyfotit. Střídání architektury je neuvěřitelné. Chvilku si připadáte skoro jako někde v Dejvicích a vzápětí tam někdo vrazí 300 metrový mrakodrap. Vedle toho kostel a pak zase obyčejné činžáky, Ještě než vyrazíme k hotelu, bereme to po nábřeží řeky Hudson River, abychom se podívali na zakotvenou letadlovou loď Intrepid, jejíž návštěva je také v plánu. Loď je obrovská, ale její čas teprve přijde.

Protože už začínáme být notně utahaní, otáčíme to k našemu dnešnímu ubytování. Řekli jsme si, že nebudeme socky a na poslední tři noci jsme si vzali hotel přímo na Manhattanu. Roger Smith Hotel je na Lexington Avenue, hned vedle mrakodrapu Chrysler a je to takový střední standard, který s výškou 80 metrů a 136 pokoji, vypadá jako zmenšený mrakodrap. Předem jsme však nevěděli, že se jedná o jeden z původních meziválečných historických hotelů, kterých už se na Manhattanu v původním stavu moc nezachovalo.

Ten náš byl postaven už v roce 1929 ve stylu art deco a od té doby vydržel v prakticky nezměněném stavu až do dneška. Je to nádherná ukázka meziválečné architektury a to včetně vybavení pokojů nebo koupelen. Představte si skutečnou art deco koupelnu nebo původní výtahy, které pravda měli jeden den trochu potíže. Hotel má dokonce zachovanou stanici potrubní pošty, která bývala jenom v těch nejlepších hotelech. Ano, hotel má to nejlepší už za sebou, ale ten genius loci byl skvělý. I přes jistou patinu tu bylo opravdu čisto a pokud máte rádi architekturu, mohu tento hotel jedině doporučit.

Na recepci nám standardně stahují zálohu ve výši téměř jednoho učitelského platu, ale už jsme si na to nějak zvykli a ani nám to nepřijde. Asi mají strach, abychom jim neodnesli televizi. Jistou nevýhodou je, že před hotelem se dá parkovat pouze po omezenou dobu a portýři jsou sice velmi distinguovaní, ale tvrdí hoši a dávají nám pouze 20 minut na to, abychom z auta vystěhovali nejenom kufry, ale i veškerý bordel, který jsme si za těch 14 dní nasyslili. Původní art deco výtahy jsou sice nádherné, ale ve 30. letech se asi tolik nespěchalo a tak si dávají načas. Na druhou stranu, alespoň nahoře v patře dělají krásné, stylové "cink". Necháváme na pokoji veškerý bordel a stále nemocnou Domču, aby si ještě odpočinula a my s Jirkou se vydáváme na poslední úsek naší cesty, který zakončíme na letišti JFK, kde do večera musíme vrátit naše auto.

Před vchodem již portýr kouká na hodinky a je viditelně spokojen, že konečně vypadneme. Vyrážíme do odpoledního provozu a nutno přiznat, že teď je to jiné kafe. Když jsme krátce po obědě přijížděli, byl na samotném Manhattanu provoz docela mírný, respektive, buď to stálo nebo byl celý bulvár zcela prázdný. Teď je zácpa doslova epická. Všímáme si také, jak se proměnilo složení vozového parku. Protože jsme přijeli prakticky z vidlákova, byli jsme zvyklí, že je naše Sorento skoro nejmenší na silnici. Tady si ale připadáme poněkud nepatřičně, protože složení aut je tu vyloženě evropské a tak jsme tu jak SUV v Praze na Malé Straně. I tady se pochopitelně najdou výjimky, jako ten černý bratr s floridskou značkou, který se před nás nacpal s obrovským pickupem, na kterém měl navíc vzadu dvojitá zadní kola a tak byl široký skoro jako jízdní pruh. Vzhledem k neuvěřitelně hlasitému gangsta' rapu, který se z jeho auta linul, ale bylo jasné, že ho to naprosto netrápí.

Postupně se suneme směrem JFK, ale musíme cestou ještě někde dotankovat. Tady nás příjemně překvapil černý chlapík z obsluhy čerpací stanice, který se zajímal odkud jedeme a dokonce věděl, kde je Evropa a dokonce i kde je Česká republika a Praha. No, asi slušný oddíl, no. Najít na letišti JFK místo, kde máme naše auto vrátit, je překvapivě jednoduché. I když je navigace poněkud zmatená, stačí se držet obrovských směrovek a nelze to minout. 

Jak se přibližujeme k místu, kde se definitivně rozloučíme s naším Sorentem, rekapitulujeme, jak se nám s ním vlastně jezdilo. Není to určitě nijak výjimečné auto, ale svoji práci odvedlo, bylo pohodlné a nenechalo nás nikde viset. A to je asi to podstatné. Z pozice řidiče to také bylo celkem pohodlné, jakkoliv je fakt, že americké jednotky, zejména spotřeba v mílích na galon, je pro našince opravdu poněkud matoucí. Zároveň jsme ale stále víc nervózní, jak dopadneme s naším prasklým oknem.

Konečně přijíždíme na konec malé fronty, ve které čekají další zákazníci, kteří přijeli vrátit auto. Všechno jde ale neuvěřitelně rychle a tak fronta mizí prakticky do minuty a my jsme nasměrování na předávací místo. Přiběhne chlapík, koukne na kilometry, zda je dotankováno a pak kouká na díru v předním skle. Vrháme na něj ztuhlé úsměvy, ale on se jenom zeptá, jestli nám to nevadilo při jízdě, a že jsme si prý mohli nechat auto cestou vyměnit na nějaké pobočce. Když říkáme, že to bylo v pohodě, udělá okolo díry červenou fixou kolečko, prohlásí, že je to ok, vytiskne nám výstupní protokol z příruční tiskárny a hotovo. Cože? Takhle jednoduše nám to prošlo? Tak to dopadlo daleko lépe, než jsme si mysleli. 

Všechno ale přece jenom nebylo tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Rozbité okno nám sice prošlo, ale ze stržené zálohy, kterou nám zablokovali už v Orlandu, na začátku naší cesty, nám toho moc nevrátili, konkrétně nám nevrátili asi pět tisíc korun. Údajně proto, že jsme si půjčili vyšší kategorii vozidla, než jsme měli, což je klasický trik, který jsem popsal již v prvním díle a na který je potřeba si dát velký pozor. Celý trik spočívá v tom, že když si auto přebíráte, tak oni pochopitelně většinou nemají přesně ten typ, co jste si objednali a tak vám řeknou, ať si vyberete něco podobného ve stejné třídě. I tohle jim ale stačí jako záminka, aby vám naúčtovali vyšší třídu. My jsme si původně objednali Toyota RAV4 a vzali jsme si KIA Sorento, což opravdu není zásadní rozdíl. No, zkusili to, ale co s tím? Je to jednoduché, musíte se hádat. Prostě jim napište. Na mail, na Facebook, všude kde to jde a chtějte to reklamovat. Já jsem se postupně propracoval až k hlavnímu manažerovi půjčovny Alamo v Orlandu a když jsem jim pohrozil, že jim udělám opravdu nepěknou reklamu, peníze vrátili. Je to prostě boj, ale nesmíte se dát.

Z JFK se tedy musíme dostat už hromadnou dopravou, což v tomto případě znamená použít speciální letištní shuttle, který nás doveze na stanici metra Jamaica, což je takový velký dopravní uzel, odkud jezdí nejenom letištní shuttle, ale i metro a příměstské vlaky na Long Island. Sice se nám nepovedlo trefit na první pokus směr letištního shuttle, ale na to už se historie neptá.

Metro v New Yorku je dost šílené. Je špinavé, je v něm vedro, špatný vzduch, nemluvě o lidech. Zejména na okrajích linek, které projíždí některými předměstími, pak podle toho vypadá složení cestujících. Na druhou stranu je ale pravda, že za ty tři dny jsme nikoho vyloženě divného nebo nebezpečného neviděli. Byl jsem připravený na to že je zdejší metro dost masakr, ale stejně mě to docela překvapilo. Už jsem viděl a použil asi 20 různých podzemních drah po celém světě, ale to newyorské je suverénně největší "kekel". V Londýně, kam často jezdíme, jsem si myslel, že už asi nemůže existovat složitější systém metra, ale to zdejší mě přesvědčilo, že to možné je. Na spoustě míst jede více linek po jedné koleji a některé linky se ještě dost podstatně rozvětvují a dále dělí, aby se zase spojily, takže si musíte dávat opravdu hodně pozor, abyste dojeli tam, kam chcete. Výhodou je, že pro jednotlivé jízdy se dá použít klasická platební karta, kterou si na vstupu pípnete o turniket a to samé uděláte na výstupu. Bohužel to nefunguje všude, respektive ne všude mají ty moderní snímače a tak si musíte koupit v automatu normální lístek. Za ten zaplatíte 3 $ a platí dvě hodiny, ale pokud si za dolar koupíte MetroCard, bude vás jedna jízda stát jenom 2,75 $. Stejnou cenu zaplatíte i při použití platební karty.

Konečně dorážíme na stanici na 51. ulici, která křižuje Lexington Av., na které se nachází náš hotel. Musíme ještě několik ulic pěšky, ale procházka nočními ulicemi New Yorku je prostě fajn. Zajímavé je zjištění, že samotné ulice moc osvětlené nejsou a daleko více působí světla budov nebo reklam. Konečně dorážíme do hotelu a zatímco Jirka se ještě rozhoduje pro kratší procházku, já si potřebuji dát chvilku odpočinek, protože jsem zcela vysátý, pravděpodobně z toho řízení po městě.

Po hodině se Jirka vrací plný zážitků, ale dost unaven, a tak se rozhodujeme, že dnes nebudeme vymýšlet a hledat nějaké novoty a volíme klasický čínský bufet, který je od nás jenom pár ulic. Nebyla to sice žádná hitparáda, ale po tom, co jsme tady za těch 14 dní ochutnali, to bylo prostě super jídlo.  S plnými žaludky z nás, po cestě zpátky do hotelu, dokonce spadl i ten dnešní celodenní stres a tíseň z tohoto výjimečného města. Začínáme se těšit na zítřek, ačkoliv ještě přesně nevíme, jaký bude vlastně plán. Ale určitě to bude super.

Pokud chcete vidět více fotek z New Yorku, které jsme pořídili při naší cestě, podívejte se sem.