Albánská cesta (8) Poslední den v Albánii a cesta do Itálie

Plán na dnešní den je jasný - nějak přečkat celý den na rozžhavené pláži, a večer odjezd trajektem do Itálie. Rozhodně to ale nebyl den nudný, jak se ostatně brzo ukázalo.

Z dnešního dne jsme měli celou dobu tak trochu obavy. Chtěli jsme si trochu odpočinou od auta a od cestování, ale na druhou stranu nás celodenní pobyt na pláži nějak extra neláká. Tím spíš, že jsme si po včerejším příjezdu do hotelu uvědomili, s kým na té pláži vlastně asi budeme. Nakonec jsme se, víceméně kolektivně, rozhodli, že to s tím válením zkusíme a uvidíme. Včera, v průběhu večeře, jsme si ale uvědomili, že pokud zde chceme v této společnosti přežít, budeme se muset začít alespoň trochu chovat jako místní hosté. Tady platí Homo Homini Lupus.

Místní Albánci hrají domino.

Protože nám toto prostředí není ani trochu vlastní a evidentně nám chybí naprosto základní informace a návyky, vzpomněli jsme si na osvědčené trháky z archivu české kinematografie a okamžitě si v duchu začali přehrávat triky z filmu Účastníci zájezdu. Takže, hlavně hned před snídaní jít zabrat lehátka! Evidentně jsme ale dost amatéři, protože v čase snídaně už je většina lehátek, v prvních několika řadách u vody, obsazena ručníky. Ženy z východu asi vstaly už před východem slunce nebo dost možná tam ty ručníky daly už po večeři. V tomhle drsném prostředí low-end dovolenkářů se zkrátka máme ještě hodně co učit. Zaber slunečník nebo zemři.

Papriky. Prostě hromada bezprizorních paprik, které leží na ulici. V přepočtu na naše ceny bych řekl, že pěkných pár tisíc korun. Nechápu.

Snídaně se začínají pomalu vylepšovat, ačkoliv ranní divadlo u švédských stolů možná překonalo i to večerní u večeře. Ženy z Východu hromadně a přitom zcela nenápadně vytvářely svačiny pro celou rodinu na celý den a já jsem poprvé v životě, na vlastní oči, viděl zmizet 10 bochníků chleba, ani ne za minutu. Myslím, že ani kobylky by něco takového nedokázaly tak rychle. Ale chápu, že do večeře je daleko, hlad se neptá, vyžrané děti trpí a je potřeba si užít každý zaplacený rubl.

Drač vypadá tak trochu jako italské letovisko.

Jak už jsem zmínil, nejsme ani jeden z nás moc plážové typy, a proto protahujeme check-out do poslední chvíle. V okolí není moc možností k výletu, do Tirany se nám moc nechce, a víme, že nás na pláži čeká horké peklo. Když odnášíme kufry do auta, stáváme se přímými účastníky zajímavého parkovacího hlavolamu. Parkoviště za hotelem je prostorově omezené a tak se auta řadí rovnou za sebe do více řad a ti, co jsou v té první u zdi, se zřejmě musejí jít dotázat na recepci, která nastalou situaci vyřeší. Asi je jasné, ve které řadě stálo naše auto. Slečna na recepci je moc ochotná a podle kamery určuje majitele vozu, který nám musí uhnout, a my mohli auto vysvobodit. Píše něco na papírek a s úsměvem mi ho podává. Koukám na lístek, na kterém je napsáno „Grigoriev, 425" a absolutně nechápu, co si mám s nastalou situací počít. Chvilku se na sebe oba dva mlčky šklebíme a mně konečně dochází, že se po mně chce, abych vyjel do čtvrtého patra a v pokoji 425 požádal jistého pana Grigorieva, aby mi uhnul s autem. To mně trochu zarazí. Copak jsem Anděl na horách, abych tady, tak nějak po soudružsku, dělal práci za personál hotelu? Během okamžiku se u mně vystřídá několik zajímavých pocitů, abych nakonec skončil u mírně rozzuřeného výrazu, který slečnu poněkud vykolejil. Zřejmě se i trochu zalekla, a tak přivolala místního pohůnka, který se uvolil, že pana Grigorieva tedy zavolá. To se nakonec ukázalo jako dost prozřetelné řešení, protože pan Grigoriev, původem odněkud z jižní Makedonie, neuměl žádný obecně uznávaný světový jazyk a já jsem dost špatný mim, takže bych mu jenom dost těžko vysvětloval, co po něm vlastně chci.

V Albánii si s architekturou moc hlavu nelámou. Tohle je takové LEGO.

Faktem je, že pobyt na pláži nakonec není tak hrozný, protože okolo neustále projíždí místní prodavači s vozíky a nabízí něco studeného. Jo, asi to nakonec přece jenom nějak přetrpíme. Honí nás mlsná a když jdu koupit dva ledové koktejly, opět se přesvědčuji, jak moc je albánská ekonomika navázaná na tu italskou. Prodavač ledové tříště se mnou konverzuje plynule italsky a svěřuje se, že tuhle práci dělá jenom v období letní sezóny, zatímco zbytek roku bydlí kousek od Benátek v Mestre a pracuje jako dělník v loděnicích. Údajně je to mezi Albánci naprosto běžná praxe. Vzhledem k míře nezaměstnanosti v Itálii moc nechápu, jak je to možné, ale je fakt, že Albánci, ale také třeba Rumuni, jsou takoví italští Ukrajinci.

Čím dál od centra, tím drsnější okolí je.

V našem týmu je několik povahových odlišností. Zatímco jeden z nás je časový pesimista a všude chodí radši o hodinu dřív, tak ten druhý je časový optimista a všude chodí na poslední chvíli. Loď do Itálie odjíždí v 11 večer, v přístavu máme být nejpozději v osm a proto jsme, pochopitelně opět kolektivně, naplánovali, že tam budeme radši v šest. To dává smysl a tak to krátce po druhé hodině na pláži zabalíme a vyrážíme směrem do města. Kromě toho, že nechceme dorazit pozdě do přístavu, si chceme ještě trochu projít Drač, nakoupit nějaké cetky, najíst se a natankovat plnou nádrž, protože v Itálii je nafta už pomalu dražší, než zlato.

Všudypřítomné albánské vlajky.

Drač má velmi bohatou historii a město zde bylo již v dobách římské říše. Jedna z našich zastávek cestou do přístavu proto vedla k poměrně slušně zachovalým zbytkům dříve obrovského římského amfiteátru. Nutno přiznat, že, asi i vzhledem ke kondici albánské ekonomiky, jsou památky bohužel na seznamu priorit až někde na konci. Do amfiteátru je sice možné se dostat po zaplacení symbolického vstupného, ale jinak je tato památka, která by jinde byla středem pozornosti tisíců návštěvníků denně, ponechána víceméně vlastnímu osudu.

Antické památky bohužel nemají tu nejlepší péči.

Od rána jsme nejedli a protože jsme si u snídani nevytvořili žádnou svačinu, jako zbytek osazenstva hotelu, dáme si na rozloučenou něco pořádného k jídlu. Opět jsme to poněkud nevychytali a opět za to mohl jídelní lístek bez gramáží. Ano, když si objednáte mix gril, tak nějak podvědomě čekáte, že toho asi bude víc, ale opravdu nečekáte horu masa pro pět lidí. Tím spíš, když to stálo ani ne dvě stovky. Jak to za tu cenou proboha dokážou uvařit? V restauraci také došlo k setkání s albánskou zlatou mládeží. V Albánii jsou momentálně taková naše devadesátá léta a proto je tu i klasická skupina mladých, kteří mají bohaté rodiče a všem okolo to dávají najevo. Totálně „vystajlovaná“ skupinka čtyř holek a dvou kluků, vedená kupodivu alfa samicí, se usadila u stolu, objednala si horu jídla, během dvaceti minut to do sebe všechno nasypala a po zanechání, z jejich pohledu astronomického  spropitného, byli pryč. No neuvěřitelné panoptikum.

Hromada masa pro menší zájezd.

Následuje krátké interzmezzo s hledáním té nejlepší vhodné pumpy. Přiznávám, že mám tak trochu obsesi a pokud mám možnost a netlačí mě čas, jsem schopen jezdit od jedné pumpy k druhé a hledat, kde budou mít nejlepší palivo za nejlepší cenu. Pro člověka s takovou poruchou je Albánie doslova peklo. Minimálně v oblasti Drače je totiž pump desítky, možná stovky. Nakonec vybírám pumpu Gega, kde nás čeká další absurdita, nad kterou kroutíme hlavou. Je to totiž srbská pumpa, se srbskou obsluhou, která mluví srbsky a bere jak Leki, tak Eura, tak i srbský dinár. To  nepochopíš. Umíte si představit, že by takhle byla u nás třeba ruská pumpa, kde by ruští pumpaři rubly? No dobře, kromě Karlových Varů?

Nalodění...

Pak už je to jenom nekonečná nuda v přístavu a nalodění na trajekt. Mimochodem, cestování na trajektu je super a doporučuji všem to vyzkoušet. Rozhodně je ale potřeba si rezervovat kabinu. Jednak je rozdíl v ceně proti základní jízdence minimální, ale hlavně máte vlastní koupelnu a soukromí. Dá se pochopitelně také spát na palubě, což praktikuje většina Albánců, ale my jsme už prostě asi trochu rozmazlení. A kontrolní otázka na závěr. Tipněte si v kolik jsme nakonec vypluli. No nebylo to v těch avizovaných 23.00, protože v tu dobu stále ještě loď požírala auta, která stále přijížděla od města. Nebylo to dokonce ani o půlnoci, ale asi okolo půl jedné ráno. Spojení italské lodi a albánského systému odbavení prostě není žádný stres. Takže mirupafshim Shqipëri!