V redakci jsem byl zase aktivní na poradě a domů (přes sto kilometrů) jsem to vzal zajížďkou přes Výškov a stavil se v domečku po babičce. Chvíli to vypadalo, že klíč nepasuje do zámku, ale nakonec jsem se přece jen vloupal dovnitř a po chvíli hledání našel, co jsem hledal – pozůstalé písemnosti po pradědovi.
Přijel jsem domů a zahloubal se do rodinné kroniky, kterou začal psát právě praděda František, neboť ta ručně psaná bichle, kterou praděda uvedl citátem, že „teprve podrobná historie vlastního gruntu dodá českému sedlákovi nutné sebevědomí a sebeocenění pro veškeré boje dnešků i zítřků“ byla něco jako naše rodinná bible. Praděda myslel gruntem nejenom statek, ale i jeho skutečný význam, jak je uvedený ve slovníku - nejhlubší základ, prapodstatu. Sedával jsem na pradědově staré židli za jeho sekretářem se shrnovací roletou, svítil si jeho lampou a listoval jeho nedokončenou kronikou na stránkách se zlatou ořízkou, a i když heslo doby vyjadřovala reklama na mobilní telefony „nevaž se, odvaž se,“ já se čím dál víc navazoval na historii svého rodu. Praděda vyhledal ve farních kronikách, že Roveň byla založena „v kolonisačním ruchu třináctého století na místě vyklučeného lesa „Na království“ původně asi Němci, a zaznamenal třeba, že vedle ostatních pohrom, které Čechy stíhaly „přiletěly z litevské země přes Polsko a Slezsko do Čech kobylky, které všude, kam zapadly, nevýslovné škody natropily a letěly tak hustě, že zakrývaly slunce.“ O pár stránek a jedno století dál pak s nelibostí psal, že „roku 1487 dosáhlo dávné usilování české šlechty o porobení selského lidu kýženého cíle“ a to zavedením roboty, přičemž naopak za Habsburků podle něj selský stav prosperoval.“ V poklidném rytmu dějin se střídali na gruntu č.p. 192 v Dolní Rovni rod Šandů, Dvořáčků, po nich Jakub Martínek, který byl „vyšetřován vrchnostenským úřadem pro velkou znalost léčivých bylin a posléze napomenut, aby do tajemství božího nemudroval.“ K rodu Martínkovu se roku 1789 přiženil Jan Bachura a po něm statek převzal Josef Bachura, přezdívaný „sedm sakramentů“ , který se oženil s Annou Pupencovou z Dolní Rovně. Tak roku 1815 vstupuje na stránky kroniky gruntu rod Pupenců a kusé zprávy z matrik ožívají pradědovými příběhy a vzpomínkami, jako například, že „Václav Pupenec, můj otec, od deseti let pásl krávy dvakrát denně... do školy chodil v plátěných modrých šatech...“ a břidlicovou tabulku na psaní nosil v mošně z pletené ze slámy.“ Prapraděda Václav byl první, kdo se zákonem Marie Terezie zbavil roboty - a hned se stal starostou obce, velitelem hasičů, předsedou kampeličky, vodního družstva a pachtýřem honitby. Nezbavil se hřmotného furiantského chování a bouchání pěstí do stolu, ale jeho syn František už ano, neboť vystudoval vysokou školu hospodářskou v Halle, a to prosím s titulem diplomovaný agronom. Chvíli působil jako profesor na hospodářské škole v Berouně, ale pak narukoval do světové války, která zřejmě ovlivnila celý jeho život, takže po návratu převzal rodinné hospodářství. Svou podstatou byl spíš vynálezce a badatel než dříč a sedlák, měl k tomu životní zkušenosti i vzdělání, a tak experimentoval a kromě obvyklých plodin zkoušel na svých polích sít mátu peprnou a choval bource morušového na hedvábí. Psát sám o sobě už mu bylo žinantní, a tak jeho éru zapsal až děda Slavoj: „Z mrtvého inventáře byly na statku pluhy jedno až tříradličné, brány, kultivátory, secí stroj, řezačka píce, několik elekrtrmotorů, 6 vozů, žebřiny, voznice, močůvkovač, lečky, ledkovač...“ vypočítával děda již za komunistického režimu, kdy se celý grunt, stejně jako soukromé vlastnictví výrobních prostředků proměnili v prchavou chiméru. Děda už tehdy třicet let na gruntu nebydlel, měl v invalidním důchodu spoustu času, a nikdo už mu neměl co vzít, tak v době přísné cenzury mohl aspoň pro svou rodinu napsat, jak to všechno doopravdy bylo: "Představovali jsme si Rudou armádu jako vojsko po zuby ozbrojené,“ napsal o osvobození Dolní Rovně, „ale k našemu překvapení přihnaly se malé vozíky všech možných typů, tažených koníky, mezi tím běhala hříbata a to vše se valilo nepřetržitě dva dny. Rudoarmějci se usadili po lesích, vesnicích, městech, všude žádali vodku, hodinky si brali i násilím a ženy se před nimi musely schovávat,“ četl jsem s úžasem v době hluboké normalizace, kdy se v televizi pořád dokola točily filmy o geniálním Leninovi, velkém Stalinovi a statečném Klementu Gottwaldovi. O Gottwaldovi děda jen stroze napsal, že „s ním započal se u nás socialismus,” Byl v té době už sice ne majitelem, ale pořád ještě správcem svého gruntu a trvalo mu třicet let, než dokázal popsat, co se vlastně stalo: „Nesměli jsme nikoho zaměstnat, protože to je vykořisťování člověka člověkem,“ vzpomínal děda. „Dalo by se i tak hospodařit, ale my jsme měli předepsány dodávky a výměr, které se nesměly ani snížit ani zvýšit, a korunou všeho bylo, že se musely odevzdat bez náhrady traktory, samovazače a další stroje. Nakonec musel děda, stejně jako všichni ostatní sedláci, odevzdat grunt nenasytnému státu. Když za ním přišla delegace komunistů, aby vstoupil do družstva a dal tak příklad ostatním, vyhodil je, ale odejít z gruntu úplně nedokázal, a tak bývalý majitel dělal na svém, co už bylo státní, ošetřovatele hovězího dobytka. Čekal, že se poměry zkonsolidují, jak napsal, ale ty se naopak vyostřily a nakonec dostal od státu ze svého gruntu výpověď: „ Na okresním úřadě v Holicích nám nabízeli hájovnu na samotě v lese, kde bychom ale smalými dětmi žít nemohli, a tak jsme přijali nabídku od švagra, který už byl nastěhován v Žatci na Hošťálkově náměstí v domě, kde byly prázdné dva byty po odsunutých Němcích. S nějakou protekcí, úplatkem a potvrzením, že nastoupím práci v hutích se to podařilo, “ vzpomínal děda Slavoj. Přestěhoval se do bytu nad masnou a po několika staletích, kdy jeho rod sedlačil na gruntu, nastoupil v huti Julia Fučíka jako tažec drátu v nedalekém Chomutově. „Pracoval jsem na tři směny a na ranní vstával o ½ 4 hodině,“ manželka pracovala v pivovaru ve stáčírně lahví a syn Vlastík chodil ještě pravidelně v neděli ráno do kostela, i když se náboženství na školách přestalo učit,“ zaznamenal děda ve zkratce a já s úžasem četl i o tom, jak jsem se narodil a prodělal operaci slepého střeva, jak jsem si zlomil klíční kost při klukovské pranici, a ty příhody rezonovaly v mém podvědomí, to vše zarámováno v kolorit doby komentářem: „jen velmi těžko se shání náhradní díly ke všem strojům, jen občas jsou ke koupi šicí stroje, jízdní kola, i mnoho věcí běžné potřeby, jako gumáky, zubní pasta či dětské sáňky,“ a já najednou pochopil, že moje potřeba psát si deník je vlastně ozvěna a pokračování téhle kroniky, že po zápisech z matrik a kronik a po stadiu veselých a smutných historek jsem evolucí došel k pokusu zrekonstruovat pocitovou paměť očima sedláka, které si s překvapením protřel, když se přestal dívat na svět žurnalistickou optikou.
