Poslední hipík

   Bylo to v době, kdy měl náš časopis dobře nakročeno - začínal se stávat známým   mezi tím typem lidí, o který nám šlo   a my jsme se pomalu a v ustálené sestavě šplhali na vrchol. Byla  polovina devadesátých let, čas  prvních setkávání, kdy do redakce přicházela spousta zajímavých týpků,  kteří  cestovali po světě,  fotili a psali si deník.

           Sídlili jsme v obyčejné rodinné vilce, kterou majiteli našeho časopisu, jímž byl kluk stejně starý jako já, pronajal zdejší truhlář, který bydlel přes ulici. Domácké prostředí navozovalo přátelskou atmosféru ale i tak  byl  mánička Miky když k nám  poprvé přišel, dost nesmělý. Hledal někoho na své úrovni, s kým by se skamarádil a prosondoval terén,  než půjde nabídnout své fotky  někomu z vedení. Vybral si takového rozcuchaného kluka ve  flanelce a sepraných džínách, který se tam poflakoval.                „Hele, co ty tady v tý firmě děláš?“ zeptal se ho.              „Já jsem tady jenom takovej poskok, to voni co to říděj, jsou nahoře,“ začal  majitel, (neboť to skutečně byl on)   hrát:   „Co je, ty máš nějakej článek?“             Miky se přiznal, že přišel ukázat fotky z cest, že už projezdil asi třicet zemí.             „Tak mi to ukaž, vole?“ vybídl Mikyho zapírající se majitel a Miky  na starém stole rozložil velké počítačové zvětšeniny  formátu A3. Obrazoví redaktoři tvrdili,  že nic moc, ale mě se  docela líbily. Zvlášť ta z pouště -  všude kolem  písek a vybělené kosti a Miky z těch kostí složil nápis I LOVE MIKY.             Když přišel k nám do reportérské místnosti,  namířil si to přímo ke mně, protože usoudil, že to tady asi řídím. Nemohl člověka nezaujmout  na první pohled, byl zkrátka nepřehlédnutelný:  vysoký, hezký kluk se souměrným obličejem i postavou, příjemným úsměvem a dredy až po pás, navíc v barevném indickém oblečku jako na karneval a ověšený spoustama  řetízků, náramků a  náhrdelníků. Vypadal jako cizokrajný papoušek, páv anebo motýl. Jakoby to mělo zračit jeho skutečnou povahu -  že je takové zářící sluníčko.  Připomínal mi toho hlavního hipíka  z Formanova filmu Vlasy. Chvíli jsme kecali o cestách a navečer se ještě s majitelem (který přiznal svou identitu), vypravili do nedalekého baru na takové seznamovací povídání. Miky vyprávěl, jak si po revoluci zařídil obchod s malovanýma kraslicema. Nakupoval je v Čechách a  prodával v Německu, kde   stejnou sumu, jakou za ně zaplatil  v korunách, dostal v markách. Za ty peníze nakoupil videa a satelity a to zase doma prodal se ziskem, takže  se takhle několikrát otočil a byl najednou milionář. Koupil si  amerického Chevroleta,  koráb silnic, ale půjčil ho kamarádovi, ten naboural, škoda byla sedmdesát tisíc, protože všechny náhradní díly se musí vozit z USA a  kamarád mu nic nezaplatil. Tak si Miky řekl, že nemá cenu hamounit majetek,  zařídil si malý krámek s dárkovými předměty, ale lidi ho tam prý neměli rádi a napsali na něj udání, že močil na chodník a tak nějak skončil na mizině - jeho život prý je taková sinusoida. Odjel do Španělska a pak na Kanárské ostrovy,  kde žil  s  partou  hipíků v igelitové boudě na pláži. Živili se tak, že chodili za supermarkety sbírat  prošlé potraviny, které se tam vyhazovaly. Když nic nebylo, vypravili se do supermarketů   a protrhali obaly na jogurtech a za chvíli se to našlo na  smetišti. Nakonec ho  chytili policajti, zjistili, že mu propadl pas  a eskortovali ho zpátky do Čech. Na hranicích za Španělskem už nevěděli o co v jeho případě jde, mohl to být taky těžký zločinec, tak mu nasadili pouta a převáželi ho v řetězech. Před ním motorka za ním motorka a ozbrojená stráž. Takhle  ho vysadili na letišti v Ruzyni,  byl únor a on přijel v šortkách. Od začátku to všechno kolem něho znělo neuvěřitelně.

Původním povoláním byl Miky tesař a obrazový redaktor nad jeho obrázky trochu bručel jako že nejsou profesionální, ale majitelovi se všechno kolem Mikyho tak zamlouvalo,  že ho na místě přijal. Byla to  taková hektická doba, kdy se všechno zdálo možné, a to i přesto, že  od začátku bylo jasné, že Miky není studijní typ, který by od rána do večera seděl za počítačem.

Přesto ale  přijel na pár týdnů do redakce, jako že se naučí  všechno, co je potřeba. Být reportérem byl v té době jeho sen, atak  hned co byl přijat si nechal  vytisknout vizitky ve španělštině, kde bylo pod jeho jménem napsáno   reportero. Neměl v našem městě kde bydlet, spaní v hotelu bylo pro něj zbytečně drahé, tak si přivezl stan a postavil ho na  zahradě. Vlastně tam jenom přespával, technické zázemí měl  v redakci, kde si ohříval v mikrovlnce kolínka  a cítil se jako doma. Skvěle zapadl do naší bohémské party -  jako kdyby tam patřil odjakživa. Nezkazil žádnou srandu a přitom zůstával svůj, až se mi někdy zdálo, že je neprohlédnutelný, a že skrývá  nějaké zvláštní tajemství.  Když se občas rozvyprávěl o předrevolučních dobách, zírali jsme, co všechno už tenkrát věděl. My jsme většinou žili v šedé zóně, nevěděli jsme nic o Chartě ani o Havlovi, ale on patřil k těm disidentům, kteří dost cílevědomě protestovali proti režimu. Sebrali mu tenkrát pas a chodil čas od času na policejní výslechy, a když do jejich města někdy v létech osmdesátých přijel nový mladý farář, měl na něj adresu že je to spřízněná duše a jak byl utahaný z té komunistické mašinérie a přemíry nových dojmů a zároveň v něm Miky vyvolal pocit důvěry, usnul u něj na první návštěvě. Mikyho  tehdejší kamarádi byli převážně feťáci a on se netajil tím, že vyzkoušel snad všechny drogy, co existují. Z těch těžkých se vylízal, ale marjánku měl pořád v oblibě, i když o tom nemluvil, ani jí moc často nekouřil, patřil k jejím nenápadným propagátorům. Teď po revoluci ale byla spousta jeho kamarádů mrtvých, bylo to neuvěřitelné a on se zdráhal o tom mluvit, ale to číslo se pohybovalo kolem stovky.  Ti, kteří přežili - staré máničky v novém světě - byli najednou zbyteční a nepotřební, jakási historická veteš, která měla místo už jenom na stránkách dějepisu, ale Miky se k nim pořád hlásil a jejich odkaz tvořivě rozvíjel. Byl snad jediná mánička, kterou nesmetl  studený vichr svobody, jediný, kdo se dokázal přizpůsobit a dát svému životu smysl. Našel si znovu své místo,   tentokrát  v  oblasti cestování.  Za pár týdnů reportérského školení   vyrazil do jižní Ameriky. Pořídil si tlustý deník a jako motto pro všechno své psaní použil můj citát „Cestuji, tedy jsem.“  Dokoupil si i fotografické vybavení, a protože nebyl žádný troškař, vybral si canona se sadou objektivů, z nichž ten největší   měl přiblížení hvězdářského dalekohledu.  Za měsíc se ozval  z české ambasády v Paraná, že cestuje v doprovodu  české majitelky restaurací a hotelů,  a protože musí bydlet s ní v drahých hotelích,  došly mu peníze, takže by potřeboval poslat  pět set dolarů. A majitel časopisu, jinak známý skrblík,  tu sumu obratem poslal. Miky se vrátil po půl roce, ověšený zase novými  náramky, řetízky a indiánskými věcičkami od hlavy až po paty, se šťastným úsměvem a popsanými bloky poznámek a zápisků. Když jsme ale do nich nahlédli, nemohli se ti škodolibější ubránit smíchu. Miky se rozhodl postupovat absolutně seriózně a pravdivě, a tak třeba napsal  že asi třicet pět metrů před sebou viděl ptáka, který měl asi dvacet centimetrů a letěl ve výšce asi deset metrů rychlostí asi  dvacet kilometrů za hodinu. Vysvětlit mu, jak má článek vypadat, bylo nad síly  našeho editora. Přes den Mikymu   článek opravoval a  večer vylezl Miky ze svého stanu a přepsal si na redakčním počítači článek zase do  původní podoby. Jednou,  když jsem přišel do práce  od kadeřníka, neuniklo mu to a zeptal se: „Ty jsi ostříhaný.“ „Jo, byl jsem u holiče,“ řekl jsem jako samozřejmost a viděl jsem jak jeho tváří přeletěl lehký anebo spíš těžký  smutek, protože on si z nějakých v podstatě ideologických důvodů zakázal k holiči chodit už před mnoha lety a jenom on sám věděl, kolik problémů mu to v životě způsobilo a co všechno kvůli tomu musel obětovat. Měl jsem pocit, že podobný smutek se mu ve tváři míhal i tenkrát po večerech, kdy rozhodnut že nenechá znásilnit své nejniternější myšlenky přepisoval články do  původní, těžkopádné a téměř nesrozumitelné formy. Přes to všechno se ale zdálo, že mu pobyt v cestopisném časopise svědčí. Předtím  byl svým způsobem vydědenec z civilizace, strašlivě sám na tom pustém světě, a teď najednou našel partu spřízněných lidí, kteří mu rozuměli,  vytvářeli dokonce nějakou instituci a mohl se o ně opřít. Co se týče peněz, uměl v tom chodit a vlastnil v jednom lázeňském městě  byt v centru, který pronajímal ruským prostitutkám – a přitom sám bydlel ve stanu. Tenkrát jsem se ho  zeptal, že bych chtěl napsat článek o tom, jak to chodí v sexuálním byznysu a on s tím souhlasil, domluvil schůzku ale  ta odbarvená blondýna, které pronajímal byt, si to vyložila po svém. Tehdy jsem nic netuše odjel do Nepálu a když jsem se vrátil, asi po čtvrt  roce jsem se znovu zeptal na ten článek:  „Ty vůbec nevíš, co je kolem toho za skandál?“ překvapil mě. To jsem akorát odjížděl vlakem do redakce, když pro mě přišla policie. Představ si, že tu holku našli mrtvou, ubodanou nožem.“ Vyprávěl, že se nejspíš někde na nevhodném místě pochlubila, že bude dělat rozhovor s novinářem, a že vyklopí všechny ty praktiky- a tohle byla  nejspíš odplata pasáků. Dost dlouho mi z toho nebylo dobře a ctižádost psát o podobných tématech  mě navždy přešla. Ale i díky téhle hrůze jsem se cítil k Mikymu blíž,  byli jsme jakoby spojování společnou tragédií. Říkal jsem mu kolikrát, že když pojede kolem, ať se staví u nás na kafe. Dlouho nic až pak jednou přece jen zastavil. Přijel s nějakým svým pražským kamarádem, zastavili v centru obce, kde byl tenkrát ještě v provozu slavný motorest. Pili jsme venku na terase kafe a objednali si  zmrzlinové poháry. Se svými dredy a pomalovaným autíčkem sem Miky vpadl jako z jiného světa. Lidi z vesnice se po nás otáčeli co že to máme za kamarády. Zvlášť mi záviděl jeden kluk asi v mém věku s dlouhýma vlasama až na záda, na kterém se nuda z životních stereotypů začínala projevovat v podobě rostoucí pneumatiky kolem břicha. V tom jeho závistivém pohledu jak si užíváme svobody a volnosti byla skoro až nenávist. Pak začalo pršet, tak jsme se všichni naskládali do Mikyho karavanu  a on  nás  zavezl domů.  Když se před ním vynořila   naše vila, kterou navrhl prvorepublikový architekt z Prahy německého původu jako svůj letní byt, viděl jsem ho poprvé zaskočeného. On i jeho kamarád najednou připomínali  pohádkové skřítky -  nervózně pocukávali hlavami a ošívali se. Myslím, že to byl následek čelního střetu s tou oficiální civilizací, kterou oni v podstatě dlouhá léta socialistického útlaku odmítali a žili v opozici k ní. Prohlídli si to ještě u nás doma, to už se Miky  vzpamatoval, a také ty interiéry nebyly tak ohromující jako celkový pohled z dálky. Zvlášť se mu líbila moje pracovna a úplně nejvíc, že jsem vedle počítače měl placatou plechovou flanděru na kořalku. Byla z půlky plná whiskou, k níž Miky znalecky přičuchl a řekl:“Tak tímhle ty se posilňuješ,“ jako kdyby odhalil tajemství mých reportáží. Někdy v téhle době, kdy znovu začínal ohledávat svou sebejistotu,  se v něm asi začaly znova ozývat obchodnické pudy. Musel je mít v sobě zakořeněné odjakživa, stejně jako tu vášeň pro cestování, a je mu ke cti, že obě hlavní vášně svého života dokázal tak tvořivě propojit. Začalo to tím, že z jedné cesty po Indii přivezl sedmdesát kilo různých tretek jako  ozdobné kamínky, cigarety beedees, prstýnky z měděného drátu, náušnice a přívěsky. Provážel to přes celnici jako příruční zavazadlo, protože standardně můžete  mít jen bágl do dvaceti kilo, a pak se platí za každé kilo navíc.   Ten bágl nebyl moc velký na objem a Miky se tvářil, že to jako nic neváží, že v tom má nějakou teplou mikinu na převlečení a knížku do letadla. Jak už měl zkušenost s prodejem kraslic, dokázal ty kamínky, které koupil třeba za tři koruny kus vybavit koženými řemínky a prodávat je  za  třicet korun. Po tomhle zboží byl hlad, etnická móda hýbala světem mladých alternativních lidí a Miky to moc dobře věděl, měl na to čuch. Ze začátku prodával své věcičky sám. Objížděl rockové koncerty, koupaliště a podobná místa, kde se srocovali lidé, a kde se dalo dobře prodávat. Ve svém etnickém oblečení a s těmi dredy, které se mu vlnily až do půli zad byl pro svůj krámek výbornou reklamou.  Pak dostal od majitele časopisu poměrně velkou finanční částku, kterou měl za úkol dovézt indiánům kmene Kečuů, aby za ni pro všechny čtenáře časopisu vyrobily dáreček, který se pak vložil do časopisu. Tady už ty počty překročili lidskou míru, a těch věciček muselo být tolik, že se nevešly do žádného příručního báglu, takže to Miky začal dělat ve velkém. Zřejmě se mu vždycky dařilo docela dobře - až na to krátké období, kdy se živil odpadky -  ale teď  když plánoval  cesty, počítal už ve stovkách tisíc.  Nakonec  už ani neměl čas sám  své věci prodávat. Najímal si na to lidi a  jenom  je koordinoval.  Ale i když se mu  dařilo,  říkal pořád, že lidi v Čechách jsou zlí, závistivý  a vůbec obecně špatný a vážně uvažuje o tom, že se navždycky odstěhuje.  

O tom, kolik měl Miky  holek, vím jenom kusé informace jako například že měl asi v každém větším městě nějakou kamarádku. Z hlediska jeho svobodomyslnosti se to zdálo  přirozené, stejně jako fakt, že ty kamarádky byly pořád mladší a mladší, jako kdyby Miky vůbec nestárnul, jenom se proměňoval svět kolem něho. Asi rok potom, co  se finančně vzmohl, se vrátil ke svojí první ženě. Říkal jí Mikina, ani nevím jak se doopravdy jmenovala a poprvé jsem jí viděl na černobílé fotce, kde stáli oba dva nazí a drželi se za ruce. Bylo to z dob tuhého socialismu, ale i dnes to ještě pořád vypadalo jako taková lenonovská vzpoura proti světu ve jménu absolutní čistoty  a krásy, protože oba byli krásně rostlí, dokonalý pár. Když se vrátil k té svojí první, chápali to všichni jako že se Miky konečně usadil, že  cítí jak na něj doléhají Kristova léta a taky trochu začíná myslet na rodinu. Vzal dokonce Mikinu i svého syna na velkou cestu Austrálií. Pronajal si tam obytný vůz  a projel napříč celou tou velkou zemí, přičemž zastavoval hlavně v národních parcích a zoologických zahradách. Když se vrátili, tvořili pak s Mikinou dokonalý pár, bral ji všude s sebou a naplánoval s ní další cestu. Pak se to ale stalo, nevím přesně jak a kdy, že ho Mikina opustila a našla si nějakého o patnáct let mladšího kluka.To bylo snad jedinkrát, kdy byl Miky trochu zdrchaný: „Asi jsem pro ní starej!“ řekl nezvykle rozčileně a vyprávěl, jak se po patnácti letech, co odešel z domova, vrátil k rodičům do svého dětského pokojíčku. Dlouho to tam ale nevydržel, nasedl do vlaku a vyrazil  do Sýrie. V té nejnevhodnější době, kdy tam byla padesátistupňová vedra. Když  se vrátil, koupili mu rodiče   choppera asi za půl milionu. O tom, odkud pocházejí a kým jsou nikdy nemluvil, ale jejich finanční možnosti něco naznačovali o jeho podnikatelských schopnostech.

  Pak jsem se s Mikym  setkal až na vánočním večírku naší firmy. Odehrávalo se to v hospodě na nádraží, bohémské tahy  z prvních let  existence časopisu už odvál čas.  Teď to byla taková decentní obyčejná oslava  -ale pořád jsme byli proti jiným firmám mimořádně dobrá parta. V restauraci na Rychtě jsme si mohli vybrat ze tří jídel,  pil jsem k tomu červené víno, ale nemohl jsem se dlouho opít, už jsem měl vyvážený splávek. Naše tahy byly vždy pověstné volnomyšlenkářstvím, opanovali jsme vždycky prostor, jenomže tentokrát nás zastínily ženské z kanceláří. Jak sedí celé dny za těmi svými stoly a civí do počítače, tak se pěkně rozjely a úplně zatlačily nás dobrodruhy, co  se potulujeme po světě. Zaregistroval jsem, že to Miky chápe taky tak. Přisedl si ke mě a  vyprávěl, jak se vykroutil z vojny. Prý to chtěl  hrát nejdřív na játra a pak na žlučník ale  jeden kamarád mu poradil, že  to jde jedině na hlavu. Když šel k odvodu,  pokecal  si trenky po tátovi  citrónem,  jedl hrách,  aby prděl a smradlavý sýr, aby mu  smrdělo z pusy. Musel asi předvést před tou odvodní komisí neuvěřitelný výstup, že ho skutečně neodvedli jako naprostého vagabunda, idiota a Švejka. Nakonec se prý rozbrečel, že když bude válka, tak on půjde s babičkama a malýma dětma do krytu.  „Já o tobě, Miky, napíšu knížku,“ řekl jsem mu s upřímným obdivem, ale on  že ta knížka už je dávno napsaná, jmenuje se „Bude hůř“ a on jí má doma, ale ještě se do ní nepodíval. Jsou tam prý hlavně příhody ještě z dob před listopadem, kdy žil v partě hippie. A rozvyprávěl se jak si jednou chtěli udělat zabíjačku, tak v noci přijeli se starou škodovkou někam k JZD,  přelezli  plot, podřízli  čuníka a pak ho s vypětím všech sil přehodili přes pot a naložili do auta. Prase vážilo přes metrák a nemohlo se na zadní sedadla vejít, vyčuhovalo mu kopýtko, tak ho tam museli nějak natlačit. Zabíjačku udělali v obyčejném panelákovém bytě, vařili   prdelačku a na stěnách zůstal milimetrový nános mastnoty, takže to museli všechno oškrábat a vymalovat celý byt. Tenkrát ještě Miky dokázal zvednout mou pokleslou náladu. Život nám namíchal někdy dost trpký koktejl, bohémská parta z cestovatelského časopisu se rozpadla stejně neodvratně jako skončila devadesátá léta, žili jsme každý ve své ulitě a pár let  se s Mikym neviděli. Pak se ozval: že prý  pojede do Nepálu a chtěl  by se  poradit co a jak na cestu. Má prý  velkosklad dárkových předmětů – na ploše  čtyři sta metrů čtverečních - můžeme tam výhodně nakoupit vánoční dárky a ještě nás  s ženou  pozval na svařáčka. Vypravili jsme se tedy do krajského města  na velký vánoční nákup. Nakoupili jsme lyže pro děti, mě běžky a žena si v jednom butiku vybrala šaty na Obecní bál. Nakonec jsem ještě přikoupil rotoped, protože na poslední dovolené ve Španělsku jsem vinou  švédských stolů přibral asi pět kilo, moje váha se vyšplhala   přes metrák a nechtěla za žádnou cenu dolů. Pak jsme zaparkovali  v nevábném dvoře, kde kromě Mikyho sídlilo víc firem  a mobilovali jsme, zatímco Miky už na nás koukal z okna -  protože na něm měl namalované velké listy marihuany, nemohli jsme ho vidět. Vyšlapali jsme do  druhého patra, Miky rozsvítil baterie stropních zářivek a velkosklad se rozzářil   jako pohádka cestovatele na odpočinku. V kovových regálech leželo  všechno možné od malých prstýnků a korálků přes  lapače snů, panovy flétny, bubínky, vyřezávané stojany na cédéčka, masky, až po obrovský nábytek z pařezů jednoho  vzácné stromu, který se leští prý celý rok a platí  se ve stotisících. Všechny ty věcičky sloužily k tomu, aby oblažily člověka na duši, a tím, jak tu byly nakumulované v  tak ohromném množství,  vyvolávaly   euforii,  že svět je krásný a přívětivý. Miky nám ohřál v mikrovlnce  svařáček do půllitrových hrnků a  představil  nás své zase o něco mladší přítelkyni.  Měli uvnitř v  hale spartánsky zařízenou montovanou  buňku, ve které bydleli – stůl, počítač, gauč, televize, mikrovlnka a polička cestopisných knížek.  Nic víc k životu tenhle multimilionář nepotřeboval.   Řekl jsem mu co jsem věděl o Nepálu -  zas tak moc toho nebylo -  a pak jsme jen tak pili svařák a plkali o obyčejných věcech  nevšedního všedního života. Miky vykládal, že ho tady  berou jako  instituci: „Vždycky, když někdo někam jede, zajde si předtím ke mně pro rady. Jako že na severní pól potřebuje rukavice,  když jede do Karibiku, ať si vezme plavky a podobně,“ smál se. Vzpomínali jsme na  Eduarda Ingriše, který složil písničku „teskně hučí Niagára“ a pak ve čtyřicátém osmém emigroval, cestoval po celém světě,  stejně jako Thor  Hayerdhal postavil  rákosový vor a plavil se s ním po moři, aby dokázal nějakou teorii  o migraci domorodců, natočil o tom film, spolupracoval s Hollywoodem, dělal poradce Hemingwayovi a já nevím co ještě.  „To byl život,“ řekl obdivně Miky.  Nakonec  jsme nakoupili asi za pět tisíc, naložili to do auta a slíbili Mikymu, že na jaře, až se vrátí z  Nepálu, zase přijedeme koupit něco na zahradu.  Na jaře jsme už ale nepřijeli, protože v tom pražském časopise, kde jsem v té době pracoval, jsem dostal výpověď a měli jsme jiné starosti. Po čase jsem se Mikymu znovu ozval. Začal jsem taky podnikat v oboru výroba dárkových předmětů a myslel jsem, že bychom mohli navázat spolupráci. Pozval mě na oslavu padesátých narozenin svýho kámoše do jeho soukromého penzionu u německých hranic. Jak jsem si v té době myslel,  že už jsem viděl a zažil všechno, tak tohle bylo zase něco nového. Na poměrně malé ploše luxusního penzionu s venkovní terasou a zahradou se plynule prolínalo hned několik světů: přestárlí hipíci ve vytahaných svetrech, s dlouhýma vlasama, kojícíma manželkami a dětma, které bezstarostně běhaly po areálu působili v prostředí luxusního penzionu trochu nepatřičně, ale chovali se naprosto přirozeně, jako staří kámoši  na soukromé party. Kapela, která tu na počest oslavence měla improvizované pódium, nehrála  Plastic People ani nic podobného, ale stejné hity, jaké vyřvávají soukromá rádia.  Třetí svět tvořili tvořili luxusně oblečení Němci, popíjející Hennesy - obchodní partneři oslavence, který mimo jiné vlastnil za hranicemi fabriku, ale duchem zůstal pořád  hipík. Potkal se s Mikym během výstupu na Makchu Pikchu, všichni kolem nich v trekových botách a s hůlkama a oni to vyšlápli jen tak v sandálech. Miky  věnoval oslavenci originál indiánskou čelenku a továrník, hipík a majitel penzionu se pomaloval válečnýma barvama a tančil pow wow. Co mě ale na oslavě nejvíc šokovalo,  byl   fakt, že Miky shodil svoje dredy. Prý to  přestalo fungovat u holek. Najednou vypadal jako tuctový blonďáček s melírem, a dokonce i  další šokující fakt, že přestal jíst maso – taky aby se líbil holkám -  vedle těch shozených dredů blednul. Když jsme byli chvíli sami, opatrně jsem naznačil, že bychom mohli navázat spolupráci.  Odpověděl mi zase ten milý příjemný hlas: je  prý je to moc hezkej nápad, „ale já končim, rozprodávám sklad a příští rok se stěhuju do Český Lípy, mám tam domeček.“ Že už ho prý ani nebaví cestování, letos je první rok doma, už byl všude, zaplatil si kabelovou televizi a třeba dvě hodiny kouká na přírodopisný dokumenty a vždycky tam najde místo, kde už byl.  Vlastně o nic nejde, normální biologický proces, říkal jsem si, ale něco jakoby vyprchalo a pro mě tím skončilo mnohem víc. Dokud jsem  vnímal Mikyho jako posledního   hipíka, bylo to jakoby s ním pořád žila celá šedesátá léta, anebo spíš můj sen o nich. Někde v alternativním čase   Beatles pořád skládali nové pecky, Kennedy brousil za Marylin Monroe a světem  se šířila nejenom idealistická vlna volné lásky, ale i geniálních filmů a knížek.  Když o tom tak přemýšlím někdy takhle po ránu, mívám pocit, že si snad nechám narůst dredy.