Ota Pavel je v české literatuře symbol všeho čistého, průzračného a krásného. U jeho povídek tušíte, že nevznikaly snadno, a jsou protiváhou utrpení, kterým musel projít.
„Psaní je nejtěžší z toho, co jsem dělal, zdá se mi obtížnější než havířina. Píšu i v noci, probouzím se a dělám si poznámky ... Psaní je prokletí, jako opium," řekl Ota Pavel na toto téma. Jeho povídky jsou ojedinělé také tím, jak jsou svázány nejen s konkrétní krajinou, ale i skutečnými lidmi, domy a dokonce i stromy, které v Luhu pod Branovem pořád můžete najít. „Když jsem šel na hrad Týřov, potkával jsem lidi, kteří v rukou drželi knížku Oty Pavla a četli si v ní,“ vzpomíná spisovatel Josef Formánek. „Něco takového jsem nikdy nezažil. Neviděl jsem, že by někdo takhle chodil třeba s Kunderovou knížkou,“ říká. Převoznická sezóna v Luhu pod Branovem letos neoficiálně začala ve středu 4. dubna. Měl jsem to štěstí, být u toho. Ačkoliv to byla předvelikonoční škaredá středa, sluníčko hřálo a příroda se probouzela do nové sezóny.
Nejbohatší chalupa v Luhu
Přívoz na pravém břehu Berounky v Luhě pod Branovem vznikl už v polovině 17. století hlavně z nutnosti, protože pro lidi žijící v okolí řeky byl životně důležitý. Převozník byl proto důležitým a mnohdy váženým člověkem, jehož řemeslo lidem usnadňovalo život. Bez něj by se lidé nedostali například s kravami na pastvu, za prací, do mlýna či kostela. Přepravoval ale i celé smuteční průvody na pohřby. Od Proškových dob se za převoznicklým sochorem vystřídalo více převozníků. Dnes mě provázejí místostarostka Nového Strašecí Libuše Vosátková i starosta Karel Filip. Stejně jako další novodobí převozníci v Luhu pod Bránovem užívají luxus „moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, jak psal Ota Pavel, podle kterého se tahle chalupa „koumáctvím a dřinou Karla Proška a penězi mého tatínka“ stala nejbohatší chalupou v Luhu.“ Původní domek byl postaven v roce 1651 Krištofem Kytnerem jako malá uhlířská chalupa, v roce 1872 byl úplně zničen velkou vodou, na stejném místě pak znovu postaven a jeho podoba se zachovala dodnes. Vstoupili jsme do té chalupy strejdy Proška, kde kdysi „ byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a na stráni brambory a v lese hřiby a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb.“ Chalupa je pořád vybavená skromně a přitom stylově. Je tu klid, který neruší ani signál mobilních telefonů a vedle místnosti pro převozníky a kuchyňky pamětní síň Oty Pavla, kde najdete vypreparované hlavy trofejních štik, udice ze štípaného bambusu i legendární batůžek Oty Pavla z jelení kůže. V prosklených vitrínách se seznámíte s rodinou Oty Pavla, fotografiemi z natáčení filmu Smrt krásných srnců, s obaly zahraničních tisků jeho knih či jeho korespondencí. A pod stropem visí torzo staré pramice.
Na řece
Vyšli jsme před dům a sáhli si na dveře do sklepa, kde „stály kamenné hrnce s naloženými rybami v octě a cibuli, a když je človíček vzal, tekla mu šťáva mezi prsty a padaly z toho hamťavé drobky, dělalo se mu mdlo před očima i za očima jak to bylo dobrý.“ Seděli jsme na převoznické lavičce pod starým akátem, pili kafe a pozorovali krajinu, která se probouzela po zimním spánku. Starosta Karel Filip vyprávěl, že mladý Prošek, vnuk legendárního převozníka, má něco po dědkovi, a také rozumí tajné řeči ryb. „Ví, kde a jak nakrmit a kdy na ně jít,“ říká. „Teď ne, v devět ale půjdou,“ řekl mi jednou. Pozná to podle počasí, zná tu řeku jako nikdo jiný. A taky má úlovky. Viděl jsem, jak tu tahá čtyřkilového kapra. Místostarostka Libuše Vosátková dodává, že všechny ryby, o kterých psal Ota Pavel, tu pořád jsou. A tak tu můžete vídat, jak se vodou prohánějí „stříbrní tloušti s červeným kormidlem ploutve u prdelky, elegantní parmy s vousama i nabřichatělé plotice z tišin a proudníci z proudů“ z Pavlových povídek.
Dopili jsme kafe, starosta Karel Filip odvázal plavidlo, nalodili jsme se, a bidlem nás odpíchl na řeku, kterou měl Ota Pavel „rád víc než cokoliv na světě“. Paní místostarostka se proměnila v převoznici a loďka se pomalu ubírala velebným tichem. S každým dalším metrem na vodě z nás opadal stress a pohlcoval klid. Vzpomněl jsem si na text Luhovského valčíku, který o řece Berounce napsal zdejší rodák Václav Svoboda:
Na břehu Berounky bílý přívoz stojí,
U něj starý akát svoji hlavu kloní.
Na lavičce pod ním převozník sedával,
Nad tou starou řekou na mládí vzpomínal.
