Tak teda já jsem se narodila v nemocnici, to je takovej velkej domeček, kam chodí maminky, co maj miminka v bříšku, víš? A moje maminka tam taky šla, protože jsem bydlela u ní v bříšku... uměla jsem tam plavat a skákala jsem a dělala kotrmelce, hezky tam bylo, teplo ale tma a tak jsem chtěla ven...chtěla jsem uvidět světýlko..tlačila jsem se k Tomu světýlku, a pak to mlasklo a už jsem tam měla hlavičku, víš?
v Tom světle, ale tělíčko, to né, to jsem ještě měla vevnitř, to mi museli vytáhnout a jak mě tahali, tak jsem se dívala a všechno jsem to viděla...ty velký lidi, světýlka hodně světýlek, tolik, až jsem nic neviděla, a tak jsem brečela, že mě bouchli do zádíček, protože to se přece nedělá...ale jak jsem brečela tak jsem otevřela pusinku a už mi do ní nenatekla vodička, ale vzduch a já jsem se najednou probudila, jako se probudila Sněhurka, když jí dal pusu pěkný princ....a kolem mě ale nebyli trpaslíci, ani Šmudla, ani Dřímal, ani Rejpal, jenom tatínek a doktor a taky mi nedali pusu, jenom mi něco napsali na nohu ...a a pak mě zabalili a já jsem bumbala mlíčko od maminky z prsa a bylo to sladký fialovou fixou, a pak jsem spinkala a bumbala a kakala. Víš, jak se jmenuju? Mája přece! No jó, já jsem naše Mája, naše sluníčko a beruška a zlatíčko, ale když si mě přivezli, tak jsem jenom ležela a koukala a nebyla jsem jako sluníčko ani jako beruška...ležela jsem jako malej ptáček a jenom otvírala zobáček.
Je to nějaký divný, viď, říkám, tuhle jsem se dívala na Pinokia, bylo to nějaký divný, trošku nějaký strašný, a tak jsem se schovávala za křeslem, aby zlý pán nevylezl z televize a nevzal si mě...trošku jsem se bála."Copak je, pšpšpšpš," říkali mi všichni a já jsem nechtěla, aby šli pryč, taky jsem křičela ještě víc. A proč jsem nechtěla, aby šli pryč? Protože tydličky! A proč tydličky? Protože nydličky? A proč nydličky? Protože mráčky? Mráčky? Jo mráčky. A pak už nebyl v televizi Pinikio, ale kráva, kterou jsem měla k snídani, veselá kráva která se papá s chlebíčkem namazaná a tak jsem říkala: "To je kráva jako já!" a všichni se smáli, tak jsem řekla: “Okamžitě nezlob!“ a nezlobili. Ale pozor, pozor, co to je? Mája chce čůrat, honem....a tak utikáme, někdo musí za mnou, rozsvítit, šáhnout na topení jestli je teplý, a pak zvednout prkýnko, pořád padá, tak mu musím plaplácat a pak jsem si stoupla před tu mísu a řekla jsem: "Takhle čůraj tatínkové a já chci čůrat taky tak! Taky budu kakat," řekla jsem, a pak jsem musela moc tlačit, "to bude asi velký" řekla jsem, a teď pěkně udělat komín, utřít a spláchnut, uklidit prkýnko a hasnout, umýt ručičky a deme a tydličky mydličky, protože žoužele bžoukžalky klouzalky mačky plačky. Manželka čuníka je čunda a kraba krabice a hada hadice a žádný plačky žádnýho Fina, jak říká tatínek, žádnýho Džusa Džejmse, ani Džusa Pomerančovýho, ani Džusa Jablečnýho, tohle jsou kecičky tvojí holčičky, okříhaný, že vypadá jako víla píla. „A tohle je kokoně a tohle je kakáč“, povídám svojí řečí, „bžukule májku budí kámula píká,“ povídám a krtek mi na to říká "jéje" a "helehele". Krtek je malej, ani neumí mluvit, ale až vyroste tak to bude taky umět, a já až budu veliká, zavážu si sama kaničky, povídají mi trpaslíci "a kubulá helkuja muvala kubo," trpaslíci jsou hodný, mají rádi Sněhurku, ale Zlá královna, ta je strašná, když tam je tak já se trochu bojím, a když se v noci vzbudím, jsou tu princezny se žlutou hvězdou ne na čele, ale na svetru a já si snima povídám a oni tady bydlí, ale jenom v noci, oni si hrajou s mojima mašinkama š-š-úúú- jezdí s vláčkama a hrajou si s kostkama a staví komín a spinkají v mojí postýlce a papají z mého hrníčku a najednou na mě kouká ten stvašnej tvák Sudetvák a chce mě papat a já jsem si obula bačkůrky a utikala do ložnice. "Ale pozor, budou tě zebat nožičky," řekla maminka, a oni tam spinkali, tak jsme vlezla pod peřinu mezi ně, jenomže tatínek mě zvednul a hodil si mě přes rameno jako pytel brambor, jedna dvě Honza de, nese pytel mouky.
Tak co taťku, pudeme na procházku ven? Do lesa anebo k rybníku? A než se stačí otočit, mám v ruce botičky a stojím u dveří a dívám se skrz ně ven, protože jsou skleněný a protože taky v lese je to takový hezký a takový divný. Vždycky mám nějakej klacek na zlý psy, abych jim mohla plaplácat a taťku je hodnej, ten by jim plaplácal taky, a když jim plaplácáme tak jsou poTom hodný i ty zlý psy...a tak ten klacek si z cesty přineseme domů....nějaký klacíček, který pak táta schová za dveřma, víš, máme tam naší sbírku klacíčků. A tak jdeme s tím klackem lesem a najednou zlobivej vítr, tak jsem ten vítr taky naplácala, ať nezlobí a jdeme s tátou dál do lesa, ale je to takovej divnej les, jsou tam takový divný domečky, který mají jenom malinký okýnka a vypadají jako domečky, ve kterých bydlí pingu, a tak si tam hrajeme na pingu, jak stavěli sněhuláka, jak hráli hokej nebo jak chytali ryby s lachtanem, ale jenom jako, protože ryby ty chytá strejda...a pak jdeme dál a je tam krásný les, „možná tu potkáme srnce se zlatými parůžky,“ říká tatˇku, „ale taťku to byl přece jelen, povídám mu, jo, jo, jo, jelen se zlatými prahory, co hledal Jezinky Jeskyňky co mu unesly Budulínka Smolíčka Pacholíčka, anebo to byl jelen Větrník a hajný Robátko? Rumcajs a Česílko? A taky Rákosniček a Teletabies, jo, jo, jo, to sme všechno my. A deme eště dál a tam už je zóna tóna, kde se ztratili Jeníček a Mařenka, kde sežral Karkulku vlk, říká taťku, tam je to nebezpečný, a já řikám „simsala bim“ a taky „lairy fairy“ a „abrakha dabrakha“ a „třesky plesky“ a „hokus pokus“ a zase je tu tvák Sudetvák, mává černýma křídlama a za ním kluci v kraťasech paťasech s bílýma podkolenkama a všichni se hlásí jako u nás ve školce, „sím-sím-sím“ nataženou rukou a tvák Sudetvák je vyvolává jako vrána „kráákrááá“ a chtějí nás sežrat a já se ho bojím, tak jsem dala taťkovi velikáánský klacák, ale taťku si ho nevzal, ale řekl, že jdeme domů, protože už je tma, a pak přijdeme domů, protože už je tma a já najednou chci papat a spapám všechno co jsem nespapala k snídani a co jsem nespapala k obědu a pořád ještě papám všechno a taky bumbám pitíčko brčkem, anebo když není pitíčko tak aspoň žlutou šťávu a pak si šahám na bříško jak jsem vyrostla a pak honem honem umejt se a vyčistit zoubky a spinkat. Už ale poslední pohádku a spinkat, jo? Dobře, jak pejsek a kočička vařili dort, viď? A co do něj dali? No přece myši! No přece sýr! No přece bombóny? No přece hlavu husy? Taťku, nezlob mi zase! Rači mi přečti krtek a hvězdička, jak krtek dá na oblohu spadlou hvězdičku, a pak krtek a autíčko, krtek a motorka, krtek a rýč a krtek a les, ale to už je opravdu poslední a pak badíčko padíčko budu spinkat, budu hodná Mája, protože by jinak pro pro mě přišel tvák Sudetvák, ale jinak ne, hodnejch dětí, těch se bojí.
