Jak jsme koupili mixér za všechny prachy

  Přišel jsem si do obchůdku s vitrážema  pro šachovnici a majitelka Jitka vyprávěla, že u nich byly předvádět nějaké hrnce. Poslouchal jsem to jen tak na půl ucha, tak udělala nabídku:              „Víš co? Dám ti šachovnici  zadarmo, když je k vám pozvete na návštěvu.“

            „No tak jo,“ nechal jsem se nachytat. „A vy jste si to koupili?“

            „No víš co, je to dobrý, ale ta cena. Letos ještě splácíme  barák, ale chceme si to koupit příští rok.“   Tak jsem kývnul a nic si od toho nesliboval. Připadali mi tihle podobní obchodníci  jako svědkové Jehovovy a také jsem s nimi byl vždycky hotov, tak jsem se v podstatě těšil, jak do každodenní nudy  vpadne nějaký hlaholivý element, který nám navíc i uvaří. Zato manželka  Jana byla od začátku naštvaná  a pořád přemýšlela jak to zrušit a nakonec řekla: „A co když si to budu chtít koupit?“

            „Tak ti to rozmluvím.“

            Zazvonili u našich dveří asi o čtvrt hodin dřív a zdálo se, že vůbec nejsou nebezpeční. On byl tlustý hodně a ona trochu mírně, podávali ruce a chválili jaké že to máme hezké  bydlení. Mračil jsem se, takže to skrečovali: „Viděli jsme hodně bytů i hodně drahých, ale tady můžeme akorát tak mlčet.“

            Seděla tu s námi ještě tchyně, která  do chlápka šila, neboť si ho pamatovala z nějaké takové podobné předváděčky, kde jim oznámili, že vyhráli zájezd na Havaj zdarma – pokud si zaplatí letenku za dvacet tisíc. Oni tenkrát rozhořčeně odešli, ale tenhle kulatící se chlapík prý vykřikoval, že to je životní šance a telefonoval někam, kde by si mohl půjčit. 

Seděla tu sn ámi i  moje máma, samé kuchařky, jenom já se nechal vyšoupnout stranou, nebo spíš dobrovolně  jsem si sedl do křesla u krbu, protože se mi nechtělo do toho babince, ale věděl jsem od začátku, že to je chyba, že se dobrovolně zbavuji plnoprávného hlasu do diskuse. Předváděčka začala běžně – že to je z oceli, používané v lékařství na umělé orgány, že motor je nějaký elektromagnetický, používaný jenom ve  vojenství na radary a pak cena, téměř třicet tisíc.

            „Ale já vám na konci slibuju, že si ho budeme moct odvét za tři,“ tvrdil chlápek.

            „To jsem zvědavá,“ těšila se tchýně.

            „A pak  tři roky splácet,“ dodal jsem, ale ona mě nevnímala.

            Nepřátelství žen pomalu roztávalo, jenom  Jana byla jaksi neutrální.

            „A jak se to meje?“ vzpomněla si náhle pohrdavě.

            „“Samo,“ téměř vykřikli oba radostí, „dokonce se to i samo utře.“

            A paní to hned předvedla. Viděl jsem, jak Jana zakolísala.  Paní umáchala  nivovou pomazánku a uvařila krémovou  žampionovou polívku a umlela strouhanku z čerstvého rohlíku. Nakonec vyrobila borůvkovou zmrzlinu pro děti. Všechno to bylo  dobré. S tím jsem nepočítal. Zase chvíli mluvili a Jana  pak řekla: „půjčte mi tu kuchařku!“ Prolistovala a dodala:  To je spíš takový programování co?“

            „V podstatě,“ nedovolili si nesouhlasit.

            „Pro to Janino vaření je to ideální,“ řekla tchýně. „Já už ne, já jsem na tu klasiku, ale ty bys to uplatnila.“

            „Mě se to líbí,“ hodila po mně Jana okem.

            „A co takhle starší model za poloviční cenu?“ napadlo mě. Nemusí toho umět tolik.“

            „Jak to myslíte?“

            „Třeba mlejnek na obilí nepotřebujeme.“

            Všechny naše ženské se začaly smát, což mi otupilo břit. Když vypisovali smlouvu, šel jsem kouřit do sklepa. Naili  jsem si ve sklípku  rulandské šedé  a vypil ho téměř na ex.  Trochu mi bylo nevolno. Přístroj přivezli druhý den. Jana hned vyrobila pomazánku a večer ještě horkou čokoládu pro děti. Ty byly nadšené, že máme ten hrnec, co vaří sám. A já jsem dostal zase jednou lekci. Vrátil jsem se do sklepa, abych jeden den v měsíci vydělával na tenhle varný mixér. Od té doby utekly skoro tři roky a hrnec pořád splácíme. Ale to není všechno. Jak nám slibovali doživotní záruku, tak se rozbil po dvou letech a s překvapením jsme zjistili, že na smlouvě je záruka  jenom na roky dva. Zavolali jsme paní, co nám to prodala, ale telefon byl hluchý. Kdyby jen to, ani firma už nefunguje, a práva na prodej Thermomixu od firmy Vorwerk převzala jiná firma. Ta sice prodloužila záruku na pět let, ale nás se to jaksi netýká. Oprava spočívala ve výměně nože a stála tři tisíce, za což by se daly pořídit tři jiné mixery. Jediná výhoda takového obchodu za všechny prachy je, že to funguje jako očkování a možná tak v budoucnu předejdeme tomu, abychom utratili daleko víc peněz za větší blbost.