„První dílnu jsem otevřel ve Svatém Janu pod Skalou, kde jsem dostal nabídku z vyšší pedagogické školy, že kdybych tam učil keramiku, tak mi poskytnou prostory,“ vzpomíná mutějovický keramik a hrnčíř Jiří Duchek. „Asi čtyři roky jsem tam učil, a když se věci pohnuly a okolnosti vyvinuly a byly třeba větší prostory, hledal jsem, kam se přestěhovat, a nakonec jsem v mladické bujarosti koupil tenhle chmelový statek v Mutějovicích, který tehdy nikdo nechtěl.
Libor Michalec
Jsme rodinná hrnčírna, přičemž já dělám vlastní práci a moje paní všechno ostatní okolo – komunikuje se zákazníky, připravuje trhy, předváděčky, výstavy. Za dvacet let jsme si vybudovali síť kamenných obchodů po celé republice, která se sice postupně proměňuje, ale objem odběru zůstává. Protože jsou ale Čechy malé, tak to nestačí a musíme jezdit na různé akce festivalového typu, kde doplňujeme pro návštěvníky program - to jsou například známé berounské trhy. Prodáváme také keramiku lidem, kteří se přijdou podívat do hrnčírny a chtějí si něco odnést. Máme tu drobnou expozici, která je spojená i se sbírkou starých prací. To, čím je ale naše mutějovická dílna zvláštní, je pálení keramiky v pecích, kde se topí dřevem. Je to výjimečná věc a má svoje zásadní specifika – je to velký rozdíl od keramiky v elektrických pecích. Není hrnek jako hrnek, a vypálit jej dřevem mi dá až čtyřikrát víc práce, než v klasických elektrických pecích, které mám samozřejmě také. U dřevěné pece musím sedět, přikládat a nesmím ani na chvíli odejít. Značná část mé dřevopalné keramiky jsou navíc replikované věci, a proto se přizpůsobuji i starým technologiím i materiálům. „Materie je totiž obrovský magický prvek, skrývá v sobě tajemství a vypráví příběhy. Hlína, kterou hrnčíř používá, často zrála miliony let a má svou historii a přicházejí k vám s ní příběhy světa, lidí, krajiny. Pro mě je hlína na dřevopalné výrobky, kterou vyrazím s batohem hledat do krajiny, velké tajemství. To samé se týká glazur na nádobách. Materiálů je hodně a já je také nacházím v přírodě a vyrábím kombinací různých přírodních materiálů. Při takovém přístupu je logické, že umělecké řemeslo je opravdu umělecké a není to jen „džob“ na uživení. Když to dělá člověk dlouho a tak vás to nějakým způsobem upoutá, strávíte se svým řemeslem víc času než s rodinou nebo sám se sebou. Je to trošku jako manželství. Když většinu času dne strávíte při práci, která vás moc nebaví, tak se můžete probudit až doma a žít „dva životy“ – jeden doma a jeden v práci. Takhle si můžete ten život užít i v práci. Pak vám je řemeslo partnerem. Je to práce umělecká, takže zákazníka musíme nějakým způsobem zvykat a trošku i vychovávat, což se sice daří dobře, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Fajnové zákazníky získáte hlavně tak, že se „hemžíte“ – musí vás být vidět a musíte svou práci ukazovat na správných místech. Dnes například frčí living history - mladí lidé si hrají na středověk, Kelty, Vikingy, a berou to dost vážně. Chodí za mnou s fotografiemi vykopávek keramiky a chtějí, abych jim to zreplikoval. Pokud to jde, snažím se jim vyhovět. Vyrábím i keramiku pro čajaře. Čajová miska je archetyp všech nádob, podobně jako třeba džbán. Provází člověka po tisíciletí a v jednoduchosti těch tvarů je uložený poklad lidského myšlení a pohledu na svět. A jak se dá řemeslo naučit? Je to podobné jako řízení auta. Někdy žasnete, kdo všechno má řidičák, ale přesto ten systém funguje. Každý dokáže zanechat do hlíny otisk. Proto jsou dnes trendy, aby v každé škole byla keramická dílnička. Jde ale o to nejen řemeslo dělat, ale i posouvat dál – a to asi nemůže dělat úplně každý. Já razím heslo, že do řemesla musíte být zamilovaní. To vás udrží, když se nedaří a jste na pokraji vyhynutí druhu. A pokud by si někdo chtěl točení na hrnčířském kruhu vyzkoušet, má v Mutějovicích příležitost. Pořádám totiž kurzy keramiky pro veřejnost. Zatím jsou to především víkendové semináře, ale plánuji úplně je otevřít veřejnosti a vyčlenit na to jeden den v týdnu.“
Libor Michalec
