Zdravotnické poplatky bez vášní.

Pojišťovnická matematika je vědní obor, kterému nerozumím. Čemu rozumím, to je její účel. Musí nastavit pojišťovací podmínky tak, aby celková vybraná suma byla o něco vyšší, než ta vydaná. Např. u havarijního pojištění se nikdo nepozastavuje nad spoluúčastí a amortizací. Proč tedy tolik křiku u pojištění zdravotního? Protože se "nám něco" bere! Něco, co zavedl předchozí režim po r. 1948 a velkohubě nazval bezplatným zdravotnictvím. Jenže ono bezplatné nebylo, pojištění platili všichni v produktivním věku, neboť měli právo na práci (chápej pracovní povinnost). A pojistné dávky byly nastaveny tak, aby pokryly soudobé náklady na zdravotní péči. A pokud nepokryly, stát je přesunul z jiného šuplíku. Nedělejme si však iluze, že poskytovaná péče byla pro všechny stejná. Ti rovnější mezi rovnými měli SANOPZ (pošťák se tam nedostal) a Vojenské nemocnice (Praha, Hradec) i zahraniční léčiva. Ti ostatní obvoďáky, Harburn, Acylpyrin a zastaralé špitály. Samozřejmě si lékaře ani špitál nemohli zvolit.

Medicína ovšem od té doby udělala obrovský skok kupředu, leč každá sranda něco stojí. Je tedy podstatně nákladnější. A jak se říká, bez peněz do hospody nelez. Čekal bych tedy od soudobého politika, že řekne: "1. Občané, na zdravotním pojištění se vybralo tolik. 2. Výdaje na zdravotnictví činí tolik. Z čeho pokryjeme schodek? Nabízí se několik řešení: a. zvýšíme procento odváděného pojistného, b. zavedeme spoluúčast, c. sebereme to jiným s vyššími příjmy." Bod c se bude mnoha líbit. Toto řešení, typické pro levici tolik ochotné rozdávat z cizího, má jednu systémovou chybu. Dotyčný, dojený na krev, zavře krám a přesune podnikání jinam. Výsledkem budou další nezaměstnaní a nižší příjmy z pojištění. Další problém je zneužívání zdravotní péče dle klasického vzorce: co je zadarmo, toho si nevážím. Ta takzvaně bezplatná zdravotní péče přinesla nový jev. Dříve se pacient obracel na lékaře se závažnějším onemocněním. Kašle, rýmy apod. se léčily domáckými prostředky. Dnes se na lékaře obrací s prominutím s každým "zaraženým prdem". K tomu bohužel přispěla i ona přísně vyžadovaná bumážka-neschopenka. Výsledkem bylo, že se nepřítomnost v práci u banálních onemocnění protáhla ze 2-3 dnů na minimálně týden. A i dotaz přetížených a otrávených obvoďáků: "Co vám je, co na to chcete a chcete neschopenku?" Jelikož zvyk je železná košile, mnohý z nás se tak chová dosud. Někteří starší lidé, a teď střílím do vlastních řad, berou návštěvu lékaře jako jakousi formu společenského styku. Oněch tolik diskutovaných 30 korun za návštěvu lékaře přece jen tyto "společenské" návštěvy omezilo a  zároveň přineslo nemalý obnos. Co je chybou, to je lékárenský poplatek za položku na receptu. Je mojí volbou, zda zvolím generický lék či lék s doplatkem, ale nechápu, k čemu slouží onen výše zmíněný poplatek za položku na receptu. A jsme u posledního problému, o kterém chci pohovořit. Tím je neochota politiků nazývat věci pravými jmény. Proč nesrozumitelný "poplatek za pobyt v nemocnici" místo "poplatek za hotelové služby"? Pacient přeci má k dispozici lůžko s lůžkovinami (často mnohokrát denně měněnými), řadu služeb i stravu. Ukažte mi ubytovací zařízení za 60 Kč denně "all inclusive"!

Řekněme si tedy na rovinu, na co ve zdravotní péči máme a na co ne. A kde vzít na to, na co nemáme. A jestli na to skutečně chceme někde vzít (krom z cizího) a jak se na tom tedy budeme ze své kapsy podílet. Ale to by bylo povídání na další a daleko obsažnější článek.