Samota netíží.

Řekl bych naopak, samota je tím nejlepším způsobem existence, alespoň v Česku a teď.Zkuste nad tím chvíli přemýšlet spolu se mnou.

Ono stačí se oženit, je to velice rizikový krok, ale pokud nechceme vymřít, nic jiného nezbývá. Ovšem mít kamarády a přátele, vlastně se pohybovat mezi ostatními spoluobčany, to je už jen krajně nezodpovědné. Představte si třeba, že máte stavební firmičku (dřív by se tomu podniku říkalo živnost) a postavíte pro obec XY třeba veřejné toalety (on je jich totiž obecný i obecní nedostatek). Jenže radní Z, kterého jste kdysi pozdravili, se komusi znelíbí a ejhle, už jste mediální kamarádi a samozřejmě oba lumpové. Zvonokosy hadr. Se stejným výsledkem lze otočit.

Co nejhlouběji zakopejte a zaminujte celou svou minulost, ale stejně vám to moc nepomůže. Drcnete autem, samozřejmě nerad, na parkovišti do druhého, jen tak trošku, ale hned se dozvíte, že máte od mládí vandalské sklony, protože už jako šestiletý jste mičudou rozbil sousedovi okno. Jdete na koncert či do divadla? Prostě musíte být všude vidět. A když tam nejdete, tak jste zase nekulturní buran.

Manželka potká spolužáka, zajdou na kafe, no a to už se zase rozvádíte. Koupíte si značkové boty a jste nabob, koupíte si je ve stánku a jste škudlil. A nedej bože, abyste se ucházeli o tu nejmenší, jen komunální politickou funkci. Co na tom, že to s obcí XY myslíte dobře. Ať uděláte co uděláte, ba i to co neuděláte, vše je špatně. Co se vám na hlavu snese, vydalo by na sociálně-psychologický román. Takhle bych mohl pokračovat dlouho, ale byly by to jen varice na dané téma.
Ať chci či nechci, stále se mi do mysli vtírají slova onoho dánského feudála: „Je cosi shnilého ve státě….“ Za ty tři tečky si prosím dosaďte sami.

Tak řekněte: Není ta samota požehnáním?