Quo vadis, Europa?

Či spíše, kam kráčíš, západní civilizace? Nebo ještě jinak, má západní kultura šanci na přežití a ochotu se o toto přežití starat? Nevím, nevím. Začínám být skeptický.

Začněme, jak se sluší, od starých Řeků a Římanů. Oni to nebyli žádní malí troubové. Vyvinuli si svou kulturu tak dalece, že se dodnes hovoří o „antickém zázraku“. Zbytek světa pro ně byli barbaři. Přitom nebyli slepí a pokud barbar uměl něco lépe, hbitě to okoukali. Ale nikdy je nenapadlo se barbarům přizpůsobovat. Prosím, páni barbaři, můžete se asimilovat, ale my svoje tradice a zvyky měnit nebudem. Celkem vtipně to vystihl J. Hašek ve Švejkovi: „...to by se na to páni římští důstojnící podívali, aby jim mužstvo mluvilo Etrurisch.“

Důvodů, proč tyto kultury zanikly, je více. Ten nejpodstatnější je ovšem vojenský, barbaři jim prostě dali na frak. Bylo jich zkrátka moc a proti moci branné nemá jakkoli vznosná myšlenka šanci. Pojďme ale dál a to tak, že větším fofrem. Evropa se ideově stala křesťanskou. S tím nic nenaděláme. A jak čas běžel, dospěla až k humanistickým myšlenkám. Bohužel nikoliv praxi. Největší válečné střety vznikly právě na její půdě. Od té války 30ti leté až po druhou světovou. A tento fakt si Evropa nese jako stigma. A chce se ho zbavit za každou cenu. Čas nás dovedl až k dnešku, což ovšem není naše zásluha. On už má takovou blbou vlastnost, že si plyne nezávisle na lidském hemžení. Jenom si to nechceme přiznat a děláme, že to naše zásluha je. A abychom dokázali, jak jsme vyspělí, ženeme se do druhého extrému. Možná je to nějaký zákon, že se společenský vývoj musí odehrávat ode zdi ke zdi. Teď jsme posedlí humanitou, až je to nehumánní. Nevím, proč mi právě teď přišel na mysl E. A. Poe se svou povídkou Jáma a kyvadlo. Ale vlastně vím. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že si tu jámu kopeme. Sami sobě. Svoje tradice, zvyky i kulturu šmahem odvrhujeme a div nestavíme na pranýř co přežitek. Oháníme se demokracií, z jejíhož původního obsahu a smyslu nezbylo, krom názvu, nic. Vlastně jsme ji obrátili naruby,  podobně jako právo a spravedlnost.

Třeba EU by mohla být docela fajn záležitost, pokud by Evropě sloužila, ale nikoliv naopak.
Docela bych slyšel na sjednocení právních řádů na historickém evropském základě, sjednocení zahraniční politiky, ale i na jedinou a jednotnou EUArmy. Místo toho ovšem nesmíme vyrábět žárovky, podávat ohřívanou svíčkovou a musíme přejmenovat syrečky.
Nějak se nám ta unie nevyvedla. Členské státy mají dost svých specifických problémů, ale běda, když se některý pokusí ty své řešit na vlastní triko. Ať už to je problém nelegální imigrace, práv menšin nebo jakýkoliv jiný, který se ostatních až tak, či momentálně, netýká. Právě ti okamžitě spustí řev, že takto nelze, stejně jako ve vlaku na stanici. Nevím, zda jste si uvědomili, jak s námi ty menšiny už cvičí. Nejvíc ta Bruselsko – Štrasbursko - úřednická. Ale nejen ta.

Koukněme se domů, jak jsme na tom. Špatně. Právo je k smíchu – viz rozsudky za zabití, potažmo vraždu v porovnání s rozsudky za „malou“ zlodějnu či „nedbalostní“ trestné činy. Velká zlodějna se pak netrestá vůbec. Dokonce si vytváříme nový slovník. Místo svévolně zničený byt (dům) se říká vybydlený, násilné vniknutí a využívání cizí nemovitosti je squatting (obhajovaný dokonce nejmenovaným nimistrem pro lidská práva), místo ukradený máme odcizený. To poslední má jistou logiku. Pokud se mi odcizí manželka, může mi být ukradená. Jenže tu nikdo neukradne. Ovšem nechápu, jak by se mi mohla odcizit peněženka.

Ve vývoji lidské společnosti právo zastupuje spravedlnost. Řekněme si na rovinu, spravedlnost je ryze teoretický výraz. Ale takto jsme se dohodli. Smyslem práva je definovat hlavně to, co nelze. A kolik tomu, kdo se domníval, že lze. Poskytnout jakousi satisfakci oběti a přestupce zákona potrestat. Později k trestu ještě přibyla snaha o převýchovu přestupce. A kam jsme dospěli? Z basy je málem sanatorium a společnost se hlavně stará, aby zločincům nebylo ublíženo. Po obětech neštěkne ani pes. A znovu se mi evokuje Švejk: „...to je syn toho zapíchnutýho, to musí být taky pěknej ptáček.“
Úhelným kamenem moderního práva byla presumpce neviny. Proč říkám byla? Je to jednoduché – všichni jsme zloději, alespoň dle OSA. Že si to myslí, to mi je fuk. Co mi ale není fuk je to, že dokázala protlačit a zlegalizovat poplatky za jakákoli záznamová média a techniku, neboť mohou sloužit k pirátskému kopírování. Opravdu jsem zvědav, jak už jsem někde napsal, kdy dojde i na toaletní hajzlpapír. Skoro bych řekl, že ze zákona a práva máme trhací kalendář. Ale změňme téma.

Až dosud měla každá společnost jistá pravidla, která jednak umožňovala její fungování, ale zároveň jí chránila a udržovala její integritu. Tu tužší, tu volnější, ale vždy tuto společnost ochraňující. Silně se obávám, že tato pravidla padla. Tedy u společnosti evropské, či, jak se říká, západní. Padla s vynálezem slova multikultura. Lépe řečeno nikoli se slovem, ale se snahou multikulturu prosazovat do praxe. Svět může být a je multikulturní, ale stát multikulturním být nemůže. Prostě to nebude fungovat. Vezměte c.k. monarchii. Svazek mnoha národních kultur, ovšem pod správou jedné. Rakouské, či chcete-li, Habsburské. Ta stanovovala pravidla a zákon. Tvrdě a bez výjimek. A jakmile tato moc padla, rozpadl se i onen mnohonárodnostní stát. A to prosím šlo o státy, které spojovala křesťanská víra. (Toleranční patent jen legalizoval protestanty. Židů se v podstatě netýkal a islámu ani náhodou.) A nedělejme si iluze, že se člověk nějak změnil. Stačí se podívat na vnitroevropské vztahy. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Srbové, Chorvati, Albánci, Vlámové, Valoni. Jiskra, zažehující požár stále doutná, jen schována pod kobercem popela. Hodně času uplyne, než se tuto jiskru historických antagonismů podaří uhasit docela. Totéž platí i pro vztahy menšin a majority v jednotlivých státech. Pokud jej zameteme pod koberec, či dokonce budeme menšiny zvýhodňovat vůči většině, přiléváme ne olej, ale benzín do ohně. Ať už jde o menšiny již „usedlé“, či ty nejnovější. Ať jde o kočovnické tábory, stavbu mešit, křesťanskou oslavu vánoc, kriminalitu, sociální parazitizmus či prostou konzumaci vepřového na veřejnosti. Otázkou je, zda ještě máme sílu a ochotu tyto problémy řešit, či v rámci konzumu, pohodlnosti a pseudohumanismu tiše vyklidíme pole. Pravda, Evropa fyzicky zůstane, ale zůstane i evropská kultura?

Co si myslíte vy?