Papáte rádi nebo radši Eurostravu?

Hned úvodem přiznávám, že mám rád něco dobrého do zobáku i na splávek. A nemusí to být zrovna koňská vejce, slavičí jazýčky nebo kaviár. Pro začátek by mi stačila dobrá, křupavá houska, sypaná hrubou solí a kmínem nebo mákem. Ne taková ta vatovitá věc z malých pekáren nebo ta gumová z těch velkých, prodávaná v hypersuperultrakšeftech.A k ní hrnek mléka, toho od krávy, poctivého. Toho od české stračeny a žádné fialové zrůdy. Hrnek mléka, nikoliv z krabice ani  plastu x-krát zfalšované podivné kapaliny, prodávané pod jeho jménem. To by bylo pošušňání.

O chlebu raději nemluvím, neboť je jedlý jen v den zakoupení, pokud chytnete čerstvý. Pak se z něj stane jakési indiferentní pečivo bez vůně, chuti i zápachu a v den třetí většinou i naplesniví. Tak jsem to zkusil v domácí pekárně. Výsledný produkt je jedlý, vydrží a neplesniví, ale poctivý chleba to není. Jen jeho odrůda, pečivo chlebového typu. Prostě všechno chce své. Ale pojďme dále. Jako požírač masa mám rád dršťkovou polévku i gulášek. Je to paradox, ale nejchutnější bývaly tyto poživatiny v hospodách  IV cenové skupiny. Faktem je, že dobrý gulášek uvaříte i doma. S dobrou dršťkovou je to horší, tedy pokud vám jí nedá vaše životní družka. Vtip je v tom, že něco se prostě musí uležet a něco se zase nedá vařit v malém ( a nejen pokrmy). Žádné 3 hodiny, ale pěkně do druhého dne i déle, má-li to mít tu pravou chuť a šmrnc. A co teprve královny kuchyně čili omáčky. Pomalu se nám česká kuchyně vytrácí do ztracena. Rozhodně nejsem člověk typu „co neznám, to nežeru“, spíše naopak. Do huby strčím leccos, co tam právě strkají ostatní a buď mi to chutná, nebo ne. To ale ještě neznamená, že padnu na znak a ode dneška tam nic jiného nestrčím. A že nejsem „In“, na to kašlu a s chutí pojím opět výtvory české kuchyně. Tak si říkám, zda ty kulinářské výstřelky nepocházejí z naší velmi malé národní hrdosti na vlastní tradice včetně kuchyně. Vezměte si takové Francouze. A co Francouze, ale Angličany! Skoro v každé knížce anglosaského autora dojde na vychvalování lahodných produktů domácí kuchyně a přitom vůbec Angličani vařit neuměj! A Irčani taky ne. A Američani (ti z USA) nemají vlastně kuchyni žádnou.

S chutí pojím při vhodné příležitosti cizozemská jídla, občas je i uvařím, ale stejně tak s chutí sbaštím dobrý špekáček, vulgo buřt. Zaplať Bůh, že ty odporné sójové již skoro zase zmizely (nedělám nikomu reklamu, leč kupujte jen ty s provázkem). Co mne však bere, to je české zparchanťění jiných národních kuchyní včetně zhůvěřilých  „českých“ názvů jejich surovin. Vezměte ono strašné: „Cos vařil, resp. jedl?“ „Čínu“. Čímž je označen jakýsi „Eintopf“ z drobně nakrájeného masa, zeleniny, koření „co dům dal, to tam vrazím“ a sójové omáčky, resp. její náhrady. Celé se to pak rychle orestuje a je uvařeno. Tedy naprostá degradace velmi bohaté a nápadité čínské kuchyně a vlastně i šlapání po kulturních hodnotách jiného národa. Už jste zkoušeli uvařit Česko? Docela by mne zajímal recept. Čtu-li někde pršut, buď se mi vybaví plynný produkt zažívání, hustý déšť nebo Vašut (pan Marek promine, to není invektiva vůči němu). Chcete-li sushi, prosím, nic proti tomu. Možná to někomu přijde legrační, ale rádoby vtipný název s pompou otvíraného podniku Susharna mne až tak nerozveselí. Daleko vtipnější mi přišel majitel podniku s názvem Picárna. Tam bych se i zastavil, ač pizzu zrovna nemusím. Ale stejně bych daleko raději zašel ke „Kulatý bábě“ nebo „Šroubkovi“. Páni, ten uměl vařit.

Vůbec nic nemám proti cizokrajním restauračním podnikům, tedy krom těch Macburgů čikin kentucky drajv in fiš a čips, jen zachovat smysl pro míru a zdravý rozum. Nevím, kolik je v Tokiu či Pekingu českých restaurací. Vím jen, že v Paříži fungovala po jistou dobu česká, pokud to jejího 80ti letého majitele nepřestalo bavit a podnik nezavřel. A také vím, že Francouzi (a možná i Japonci a Číňané, pokud tam takový podnik vůbec existuje) to brali jako zajímavost, ale rozhodně z toho nevytvořili až hysterický módní trend a kult.

No a k pivu, které upřednostňuji před vínem, k tomu se neodvážím vůbec vyjádřit, nejsa pan starý. Jen mám takový dojem, zejména u lehkých piv, že je úplně jedno, které si koupíte. Liší se jen nálepkami a cenou, tekutý obsah je „Europivo“ . Ale nechci být jen škarohlíd. Mezi námi páňaty, dneska jsem si udělal špekové knedlíky. To vezmete nejlépe domácí prorostlou slaninu… A dost. Tohle není místo pro kuchařku. Ale stejně si zítra, pokud budu mít náladu a chuť, udělám pro změnu ty chlupaté, omaštěné sádlem se škvarkama. Nebo bramborák, pěkně zlatý, po krajích křupavý. Nebo škubánky s mákem, pěkně omaštěné máslem? No, uvidím.

A moje nezbytná otázka: Neračte slinit jako ten čokl, když Pavlov zvonil?

P.S.

Pro skalní vyznavače biopotravin: „Víte jaký je rozdíl mezi normálním a biozemědělcem? Ten normální postřikuje ve dne a ten bio v noci. A rozdíl cen jejich produktů dělá ten poplatek za noční vstávání.“