Nic než národ!

Hrome, to tedy zní! Jako rána do bubnu. Bum! Jen kdyby s tím národem nebyly takové potíže.

Pokud si dáte načas a vyhledáte několik výkladů tohoto pojmu, dojdete nakonec k závěru, že se jedná jen o kromobyčejně pružnou konstrukci, kterou lze užívat a používat jako páně Scottův elixír mládí: Jak uznáte za vhodné a co kdo snese. (Trochu mi to připomíná politická prohlášení typu: Naše strana tvrdí že…., čemuž je rozuměti: Užší výkonný výbor partaje tvrdí, že…... Ostatně to jsem nevymyslel já, viz krásný fejeton Mistra Čapka O třech králích.) A jen zcela na okraj – pronárod není jakýsi proto- či pranárod, jak by se mohlo zdát. Význam slova je zcela jiný.

Ne že by s národem nebyly potíže již dříve. Takové stěhování národů, třeba. Když nad ním začnete hlouběji přemýšlet, zjistíte, že šlo vlastně o stěhování kmenů. Jen co se našinců týče, nestěhovali se Češi, ale jakési slovanské kmeny odněkuď z východních stepí. Je to tedy s tím národem všelijaké. Nejblíže, co se náplně smyslu slova týče, se mi zprvu zdál, bez jakékoli urážky, zesměšňování či impertinence „Národ vyvolený“, tedy Židé. Jenže při bližším studiu to neobstojí ani tady. Ve velkém zjednodušení – ze 12 kmenů izraelských se deset ztratilo. Zůstaly tedy 2. Tedy opět kmeny, nikoliv národy. Ale klobouk dolů, uchovat si po 2000 let života v diaspoře pocit ať už kmenové, nebo národní sounáležitosti, to snad nemá v lidských dějinách obdoby. Vždyť už první generace po exu-či emigrantských rodičích tento pocit ztrácí.

Už jen pro tyto „národní“ potíže se přikláním k rovnému občanskému principu i státu. Lze jej snadno definovat a lze poměrně snadno i sledovat jeho stávající vnitřní substruktury. Vejdou se sem menšiny jazykové, náboženské, národnostní, etnické a všechny další myslitelné. Ale jedno mají společné – občanská práva a povinnosti. Není nic snazšího než definovat, kdo státním občanem je a kdo ne. Přiznávám, mám rád jasně definované pojmy. Zejména tam, kde se hovoří o reálnostech života. Ta mnohovýznamná či obsahově prázdná ponechme literátům, básníkům a jiným slovním žonglérům. I v hrátkách se slovem spočívá velká krása, pokud jsou oslavou jazyka a ne demagogií.

Nechci slovo národ vymazat ze slovníku, ani mu nijak ubližovat. Jen bych chtěl poprosit o jeho používání pouze tam, kde se to opravdu hodí. A vždy ve významu kladném, nikoliv protěžujícím, povýšeneckém etc. Národní divadlo či muzeum, to ano. Národní zájmy už jsou na hraně. Ale jakmile se slovem národ slyším spojeny pojmy ze sféry sociálně-ekonomické či politické, nějak automaticky se mi vybaví jakýsi čalouník Schickelgruber.
Ne že by byl národ jediný potížista. Velice se mu přibližuje slovo rasa ve spojení s lidská. Ale přeci jenom jsou na tom ty lidské rasy o něco lépe, alespoň co se týče jejich významu antropologickému. Je možná škoda, že zmizelo spojení „lidská plemena“ ( k nalezení ve starších atlasech či naučných slovnících). Dále to rozvádět nebudu, bych nebyl špatně pochopen a za zuřivého rasistu označen. Jen by mne zajímalo, zda by vzniklo slovo plemenista.

Nebojte, už budu končit, jen pár posledních vět. Svému národu bych chtěl…., tak dobře, jeden příslušník národa hovoří k jeho zbytku. Ale co chudák stařičký mocnář Franz Josef – Mým národům…. Mám tomu rozumět tak, že byl příslušníkem mnoha národů? A která jeho část byla čí, nebo tomu bylo jako u ideálního spoluvlastnictví? A teď mi povídejte, že s tím národem nejsou problémy.

Také vás občas čeština svádí k nepředloženostem?