Máte páru?

Či lépe řečeno, máte rádi páru? Tedy nikoliv být pod parou, pařit či  dokonce býti pařanem. Mám na mysli páru jaksi „An sich“, abych se vyjádřil správně česky. Ten bílý praporec, co vám milosrdně zamlží brejle, by tak zůstala světu skryta slzička v očním koutku. Ten bílý praporec z válce parního stroje.

To už je všechno dávno a táta pod zemí. No pod zemí, vlastně v urně (neplést si prosím s URNou) a ta je pod zemí. Ale dokud byl ještě jůra a já špunt, chodívali jsme se na páru koukat. A to táta nebyl prosím ajznboňák. A taky to nebyla jen dráha, byly lokomobily, parní válce, sentinely, parníky. Řekněte dnes mladým třeba: cukr, kafe, cukr, kafe, cukr kafe, už nemůžu, už nemůžu. Nebo: už se sypu, už se sypu, už se sypu. Poťukají si na čelo a prohodí něco o demenci. Přitom to byl krásný zvukomalebný příklad akustického projevu starých mašinek. Ty prvé vydávala lokálka a ty druhé rychlík. Jen si to vy starší párkrát nahlas přeříkejte a dáte mi za pravdu.

No a kolesový parník, třeba Děvín, ten se zase projevoval takto: čak cak cak cak, čak cak cak cak. Oproti tomu parní válec neměl typické zvukomalebné projevy, leč i necvičené ucho zaregistrovalo jeho řinčící a funící přítomnost. Lokomobila měla také celkem omezený slovník na: pfffuj už už. Zato Sentinel, to se skoro nedá popsat. Kakofonie řinčení řetězů, syčení a škroukání všeho druhu. Každému bylo jasné, že jede sentinel a že tak za deset minut bude i k vidění.

Ale málo platné, královnami byly lokomotivy. Ty pyšné rychlíkové až po tu poslední posunovací mašinku. Však si jich taky páni strojvůdci vážili a skoro bych se odvážil tvrdit, že je milovali více než svou starou, ale stejně určitě. Jen vlak zastavil a šup, už byl pan mašinfíra dole a kusem pucvole leštil. Tedy leštil – on tu svou mašinku vlastně hladil a práci jenom předstíral. Ale to už je taky dávno, jeden lidský věk. To se tenkrát na nádražích prodávalo pííívo, limonádá, horký páárky a zhusta s nimi prodejce vhupsnul i do vlaku. A stihl prodej, než vlak zase odjel. A tento přijel i odjel na čas. A tak krásně zasmrděl. Kouřem jak z pantátovy fajfky, železným horkem (a pokud nevíte, co je železný horko, pak jste u mašiny v životě nestáli), spáleným olejem, vazelínou a tak.

Nevím proč, ale vůbec si nemohu vzpomenout na parní remorkéry, ač některé sloužily i za dob, kdy jsem se již mohl nazývati dospělým. Zato pražské osobní parníky jsem znal snad všechny. A dokonce kdysi za dob svého studentského mládí na jednom přespal. O děkanském dnu se na jeho závěr pravidelně podnikala, jako zlatý hřeb, večerní plavba do Štěchovic a zpět, samozřejmě spojená s požíváním a jinými veselicemi. Už nevím jak k tomu došlo, ale s kamarádem jsme požívali v družném hovoru s kapitánem a náhle byl parník prázden a pust. Nu což, řeči se vedly, kapitán se pochlubil, coby správný mořský vlk, lodními modýlky v láhvi, vycpaným lidožravým sumcem a když už nebylo co požívat, nabídl nám k přespání kajuty posádky. Tak jsme přespali na parníku, heč.

A ještě něco, já jsem jako kluk páru měl. Kotlík byl z měděného plechu, mělo to pojistný ventil i píšťalu a hlavně parní stroj. Geniálně jednoduché řešení, kde funkci šoupátka zajišťoval výkyvný vlastní válec. Zatopilo se pod tím lihem a když se ozvala píšťala, byl čas tuto uzavřít a lehce drbnout do setrvačníku. Celá ta věc se potom rozběhla s tichým pst, pst, pst, pst a já byl zároveň strojník i kapitán, kapitalistický vydřiduch i osvětový pracovník. Prostě na co jsem měl právě chuť. Mohl jsem pohánět transmise i dynamo, pilu i buchar. Lidičky, to vám byla krása!

Tak máte (rádi) páru nebo ne?