Jsem potenciální vrah, ba přímo zrůda.

Varování případným čtenářům – je to dlouhé, vůbec ne senzační a zábavné a s nadpisem to vlastně nemá skoro co dělat!                                                                                                                                              Ale nějak tak mi to vychází, podívám-li se na článek: http://zpravy.idnes.cz/komentar-cesky-ridic-vrazdici-monstrum-fcs-/krimi.asp?c=A100708_104217_krimi_jba.  Mám totiž také řidičák. A jezdím od roku 1969, zaplať Bůh, zatím bez nehody. Jako amatér a těch km mám za hrbem hodně přes 200 000. Takže již něco na silnicích pamatuji a tak snad mohu trochu porovnávat. Co je pro mne největší změnou? Dříve jsem jezdil rád a s potěšením, bohužel, poslední léta jen z nutné potřeby. Nechci nijak napadat autorku článku, ale pro tak kategorický nadpis by měla mít daleko podstatnější argumenty, krom citového výlevu, co vše zažila během (nejspíš hypotetických) tří hodin jízdy od svých kolegů, sama jsa bez viny.

Zkusme se zamyslet hlouběji nad stávajícím stavem na českých silnicích a vzorcem chování „českého“ řidiče. Je nepochybné, že agresivita na silnicích vzrůstá. Jenže to není jev primární, ale sekundární. Ta agresivita totiž stoupá v celé české společnosti. Ano, stoupá, ale proč? Domnívám se, že celý proces je daleko delší a starší, než se nám nyní navenek jeví. A jedním z důvodů je chybějící výchova lidského jedince v jeho vlastní rodině. Strašně In, kchůl a vůbec módní jsou vyjádření zejména „VIP“ rodičů: „U dětí praktikujeme volnou výchovu“. Což je třeba chápat jako: „Nemáme na ně čas a tak ať si dělají co chtějí, mi na to máme!“. K tomu se přidají různé „sociálně-psychologické“ poradny i magazínové „vševědny“ a jejich vědmy. Asi budu napaden ze sexismu, ale račte se, prosím, podívat na autory. Na „vědmáka“ jsem zatím nějak nenarazil.

Dát dnes dítku osvědčený recept proti nevhodnému chování, tj. „jednu přes prdel“, hraničí s kriminálním chováním. Vůbec tím nemám na mysli zavrženíhodné brutální týrání dětí, ale pouze jeden z výchovných prostředků. Dítěti můžete tisíckrát zdůrazňovat, že nemá sahat na rozpálený předmět, ale je to o ničem, dokud se samo nespálí a nezíská tak zkušenost. A až se spálí, pak není na místě trest, ale pofoukání bebí s tichým podtextem „já jsem ti to říkal(a)“. Ale pokud samo a ze své vůle zkouší, a to velice často, kam až může proti jiným zákazům a poučením zajít, tam je třeba důsledně vymezit hranice včetně jejich „ostrahy“ i použití restriktivních prostředků. Dítěti musíte dát hlavně lásku, ne tu propagovanou opičí a konzumní, s cereáliemi a Montem od babičky a hadry, vypranými Azuritem. Musíte s ním stavět jeho svět, pomalu, pracně a dlouho. Svět důvěry mezi dítětem a rodiči, i když víte, že se v podstatě zřítí s pubertou. Jestliže je ale postaven na dobrých základech, pak ejhle, oni ti ex-puberťáci sami začnou asanační práce.

Jednou stranou zbožňovaný a druhou zatracovaný prof. T. G. Masaryk propagoval heslo „ Měj úctu k duši dítěte“. Ano, úctu jako ke každému jinému lidskému jedinci, k jeho duchovním projevům. Ale zároveň zdůrazňoval nutnost výchovy i s tou fyzickou „jednou přes prdel“, kterou musel také sám několikrát vychutnat. "Nebát se a nekrást" bylo další z jeho hesel, která stále platí. Ale rozhodně nebylo jeho heslem „Urvi co můžeš urvat všem ostatním“. Ale to jsem se dostal až příliš daleko.

Prostě systematická výchova v rodině ke slušnosti, nikoliv k podlézavosti, vyčůranosti a agresivitě, ta je nenahraditelná. Moje babička (jsem z jazykově smíšené rodiny – rodiče Češi, babička „česká“ C.K. Rakušanka, jak sama šikala, Mein Lieber) tomu říkala krátce a jedním slovem „Kinderstube“. Výchova k uznávání základních hodnot, jakými jsou např. víra, právo, jazyk, světový názor a, v neposlední řadě, k toleranci k ostatním lidským jedincům s názory jinými, pokud totéž právo přiznávají oni mně. A také k tomu slušně pozdravit, na pozdrav ze zásady odpovědět, neflusat na veřejnosti a vůbec se nechovat jako hovado.

Člověk, jako živočišný druh, je druhem společenským, smečkovým, ale nikoliv stádním. V tom je obrovský rozdíl. Organizace a psychologie stáda je na výsost odlišná od smečky.  A hierarchie smečky je stále stejná a stále v nás přežívá. Mladí jedinci se snaží dosáhnout vyšších postavení ve smečce svou agresivitou. A dostanou co proto. Třebaže pro smečku například získají více potravy. Teprve s jistým věkem a zkušenostmi mají šanci ve společenském žebříčku postoupit (tím nenarážím na komunistickou legrácku „mládí vpřed a staří do funkcí“). Mezitím se museli hodně poučit o společenských pravidlech života ve smečce. O jejích principech, hodnotách a fungování. A chceme-li jako inteligentní druh nadále přežít a rozvíjet se, pak nějaké hodnoty, alespoň dle mého názoru, musíme uznávat a ctít. Můžeme rozvíjet poznání a vědy, můžeme mnoho. Ale jakmile ztratíme své lidství a morálku jen v zájmu racionality a "požadavků trhu", náš druh zanikne a uvolní místo druhu jinému. Třeba novému druhu Homo causalis vychcanusii.

Leč vraťme se ke stávajícímu fungování lidské smečky našeho kulturního typu. Samozřejmě nám již nestačí se navzájem oňuchat a cenit zuby (ač se o to mnozí jedinci stále znovu a znovu snaží) a tak jsme si těch pravidel vymysleli spoustu. Máme vládu, právo, předpisy a zákoníky, instituce pro instituce a instituce pro likvidaci institucí a tak vůbec. Ale nějak se v tom začínáme sami ztrácet. Jaksi podvědomě toužíme po dobách, kdy předpisů bylo méně a zdravý chrup (nebo delší klacek) a jistá dávka drzosti mohla znamenat cestu k úspěchu. Tedy spíše kulturní než generační problém. Máme a umíme toho hodně, jenom se s tím nedokážeme vyrovnat. Tak se vracíme ke stereotypům chování ostatních živočišných druhů, která mají pouze dvě řešení. Útok nebo útěk. První je heroické a píše se o něm v dějinách, tedy pokud vyjde, druhé je pragmatické, spějící k zachování druhu. Tak si vyberte. A tady je jádro pudla, jak říkají Němci. Jenže člověk má, krom velice silných instinktů, ještě jednu, i když daleko slabší schopnost, kterou je intelekt. A ten není český, německý nebo mašukulumbský. Jenom lidský. Ovšem jeho používání je hluboce ve stínu instinktů, tradic a osvědčených vzorců chování vlastní smečky. To vlastní podtrhuji. Jiná smečka téhož lidského druhu může, narozdíl od smeček ostaních živočišných druhů, mít vzorce chování zcela odlišné. Co jedna zavrhuje, druhá chválí. A to nám, lidským smečkám, poskytuje ten nádherný důvod, proč si dát navzájem do držky, aniž bychom přiznali důvod pravý, tedy zájem ukrást protivníkovi to málo, co má.

Teď jste možná zvědaví, zda, jak,a jestli vůbec se vrátím k nadpisu svého článku. Tak já to zkusím. Máme mnoho technologií a všechny mohou být zabijácké. Jde jen o jejich použití. Koně, vlak, automobil a i ten klacek mohou být zabijákem stejně tak jako dobrým služebníkem. Jde jen o to, jak s nimi naložíme. Jde jen o to, jak se budeme chovat sami k sobě. Jde jen o to, zda najdeme cesty sami k sobě i druhým. Jde jen o to, zda zvolíme slušnost a toleranci, nebo cestu vzájemné likvidace. Ať už na silnici, nebo řízenou střelou. Jenže tou řízenou střelou může být i mnou řízený auťák. Jsem tedy coby jeho řidič zároveň potenciální vrah. A pokud způsobím velký karambol, pak mohu být titulován zrůdou za volantem! Jde jen o to najít cestu a úměru k .....

Ale tu cestu sami k sobě i cestu, jak na to ve vlastní smečce, tu najít musíme, jinak nemáme šanci. A pokud jsme na té cestě náhodou za volantem, snažme se býti tím zabijáckým monstrem co nejméně, potlačit instinkty a použít intelekt. Ať jsme Češi, nebo jakákoliv jiná národnost. A co si nemohu odpustit, je opět otázka:

 Dá se ztotožňovat "prasácké" chování za volantem s národní povahou?

A pro dobrodruhy, kteří dočetli až sem - zdá se Vám, že jaksi schází pointa? Ale ta je přece v celém článku. Je-li někdo hovado (ač za to třeba nemůže) v životě občanském, na silnici se bude chovat stejně. Problém je v tom, jak tato hovada nevyrábět. Což není problém oněch hovad, ale jejich producentů.