Čip kosmodoga 1.

Historie některých převratných objevů je svou podstatou velice směšná. Tak tomu bylo i při mém nálezu. Rozhodně jsem nic nehledal, natož abych archeologicky bádal. Táta mi prostě přikázal přerýt, vyhnojit a zkultivovat záhon, na kterém chtěl zasázet kedlubny, květák a růžičkovou kapustu.

Brblaje potichu cosi nepříliš uctivého, dal jsem se s nevelkou chutí do díla. Zhruba v polovině záhonu jsem vyryl tlustou dešťovku a její pohyb upoutal moji pozornost k vyrýpnuté hlíně. A hele. Spolu s žížalou jsem vyryl i jakousi kostičku, připomínající velikostí kostku cukru. Tvar byl příliš dokonalý a pravidelný, než aby šlo o kamínek a tak jsem se pro ni shýbl. Překvapila mne její váha, jako by byla z kovu. Zaujalo mne to natolik, že jsem šel kostku omýt do sudu s vodou. Po omytí jsem držel v ruce cosi, co připomínalo jakousi elektronickou součástku. Vzhledem k tomu, že jsem předloni podobným způsobem z jiného záhonu exhumoval torzo elektronické hry Nu pogodi, usoudil jsem, že jde o podobný nález a kostičku dal do kapsy pro pozdější průzkum. Pochybuji, že byste jevili zájem o další popis mého agrotechnického snažení a tak se vrátím ke kostičce.
Doma jsem ji podrobil další očistě za pomoci zubního kartáčku a kombinace pracích prášků. Výsledek mne utvrdil v mé domněnce, leč na kostce stále ještě zůstávaly minerální povlaky. Chce to razantnější postup, tak zněl můj závěr. Šup tedy s kostkou do 8% kvasného lihového octa (osvědčený postup na zanešená sítka perlátoru) a den macerovat. Opláchnout vodou, osušit a modelářskou frézkou s filcovým kotoučkem leštící pastou vyleštit. Výsledek předčil očekávání. Držel jsem v ruce poloprůhlednou kostku barvy zeleného lahvového skla a materiál i sklo připomínal. Na jedné hraně kostky pak bylo šest evidentně kovových plošek v řadě, zřejmě kontaktů. Obě krajní měly proti ostatním dvojnásobnou plochu. Co bylo fascinující, to byl pohled pod lupou. Složitá trojrozměrná struktura jako řez pišingrem v pohledu ze čtyř bočních stran. Strana s kontakty a ta protilehlá připomínaly letecký snímek přísně pravoúhlého tábora či sídliště. Něco mi to připomínalo, ale co? No jasně, tahle nějak přeci vypadá architektura mikroprocesoru. To už mi bylo jasné, že jde o složitou elektronickou součástku, jenže čeho? Rozhodně to nemohlo být něco moc placatého, vzhledem k rozměrům kostky. Určitě to nebylo z rádia ani televize, tam se nic podobného nevyskytuje. Z mobilů první generace? Ale kde by se to vzalo na zahrádce, kterou vlastníme přes pětadvacet let? A navíc, kontaktní plochy kostky určitě nebyly určeny k připájení vodičů, ale pro kontakt dotykem, jako třeba u paměťových karet. Čert to vem, z čeho ten krám může být? Ani z počítače ne, už jsem jich pár rozebral i naopak poskládal, ale takovouhle součástku jsem ještě neviděl. A co víc, ač se jako amatér zabývám elektronikou přes patnáct let a mám dobrou vizuální paměť, určitě jsem něco takového neviděl ani v katalozích součástek.
Budu se muset uchýlit k empírii a začít bádat. Nejdřív ze všeho jsem musel zbastlit kontaktní destičku. Na to stačil kousek kuprextitu s vyleptaným motivem a šest pružných kontaktů ze starého konektoru. Mechanický přítlak jsem vyřešil nejjednodušším možným způsobem – kapkou sekundového lepidla. Prostě jsem ho kápl na součástku a tu přitlačil k destičce tak, aby kontakty dolehly na kontaktní plošky. Během odpoledne bylo hotovo. Tak už večer jsem mohl začít bádat. Z analogiíí jsem usoudil, že širší kontaktní plošky jsou napájecí. Ovšem kde je plus a kde mínus, to bylo nutno zjistit pokusem. Vycházel jsem z toho, že nejnižší napájecí napětí nejspíš nebude nižší než 1,5 V a víry, že přepólování nebude u takto složité součástky a takto nízkém napětí katastrofální. Tak jsem začal zkoušet. Přes mikroampérmetr připojil zdroj napětí 1,5 V, odběr byl nulový. Přepóloval jsem zdroj a ejhle, odběr ukázal pár mikroampér. To bylo opravdu málo a tak jsem napětí zvýšil na 3 V a znovu přes mikroampérmetr připojil.
Zablesklo se a vypadl jistič. A nastala tma.

Zajímá vás, co bylo dál? Pak čtěte zítra touto dobou pokračování.