Jak život jdou ta očka-hladce a obrace.... asi tak jde život každého z nás i život Ukrajinců u nás. Že ale Ukrajinci v současnosti to mají obvykle mnohem těžší, je skutečnost.
Táňa po několika měsících odjíždí domů , někam k Chersonu, a to i přes mé varování a přemlouvání.
"Ne chci domů, chci vidět mámu, tátu, dědu i babičku". Se mnou to bude jak Bůh dá a rozhodne."
A dnes jsem dostal její mail, kde mi děkuje za moji snahu, sehnat jí práci. Táňa bohužel v práci neobstála. Neurosa od ranného mládí, chvění rukou, pomalost, nervozita, nějaká nemoc štítné žlázy. Potvrzené od ukrajinských lékařů. Nešlo to. Dal jsem ji sebou pár čokolád a pár českých stovek.
Olena, urostlá, vysoká žena, je tady několik měsíců a učí se česky v několika kurzech, pokrok je až překvapivý s porovnáním z doby před dvěma měsíci, když jsem jí poznal. Tehdy jsem s ní musel mluvit rusky, nyní to jde docela dobrou češtinou, rozumí, jazyk jí baví, ví že základ jazyka je předpokladem k sehnání slušnějšího místa. Má tady syna, který tu studuje, je tady už pět let, manžel lékař pracuje v nejohroženějších oblastech Ukrajiny. Zazvoní jí mobil. Je nervozní "Promiň ", říká mi "volá manžel" .Odchází a vrací se za pět minut - má vlhké oči.
"Voláme si každý den, každý den mám strach, zda-li žije....mám na Ukrajině i druhého syna, je mu dvacet a bude se ženit"..
Sestra Oleny žije v ruském Novosibirsku...." se sestrou jsem mluvila jenom dvakrát, je zcela zmátořená ruskou propagandou, ukazovala mi do mobilu záběry z ruské televize, jací jsou Ukrajinci zloduši a nacisté, hovor jsem utnula".
Jeden z mých telefonátů, dotazů na práci, je na místo šičky v soukromé firmě. Energický ženský hlas. "Ukrajinka ? Ani náhodou. Mám jich tady několik, ne, už nikdy žádnou Ukrajinku"!
"A proč", ptám se.
"Jsou to....ale proč vás to zajímá ?? Pane, nemám čas, jsem na tenise." A hluchý telefon
Aňa je Ukrajinka, která pracuje v jednom brněnském obchodě s potravinami. JIndy usměvavá, dnes nervozní a nejistá.
"Já nevím co mám dělat, nevím co mám dělat, manžel je v depresi, nemožné chování , sleduje mě na každém kroku, nesmím mluvit s matkou na Ukrajině ani s otcem, nadává jim, byla tady dcera a plakala z něho a odjela domů...¨
Spokojený je šedesátník Alexandr-Saša, sehnal jsem mu dobrou práci, jeho manželka pracuje, mají dobré ubytování, a konečně se usměje i jeho syn, který zaměstnání také dostal v podniku, kde pracuje jeho otec." "Bude to konec jeho deprese "raduje se táta.
V budově bývalých brněnských kasáren v Brně kde nyní žijí Ukrajinci, se ke mně šine taková stará, scvrklá babička a holčička, ta má snad deset let...dozvídám se, že syn té staré paní, otec tě děvušky, pracuje v Polsku, matka je neznámo kde, holčička je usměvavá chodí do české školy, tak alespoň nějakou čokoládu oběma a holčičce velkého plyšáka.
"Ach ty naše děti "smutní babička," ty naše děti.... Rusové je odvažejí na Krym, dříve jejich rodičům říkali, že je válka ať je pošlou do pionýrských táborů na Krymu, že je tak uchrání". Po nějaké době je rodiče chtěli zpět nebo adresu kam jim mohou napsat. "Máte jejich nacionále námi potvrzené ? Ptali se."Ne ? Tak pak to nejde .Teď prý je jenom ukradnou a odvezou."
"Hrůza ", říká babička a hladí holčičku.
