Já člověk...

Ten člověk byl mladý a šel. Začínal mu jeho život a pokračoval jeho život. Byl to jeho život. Měl to být jeho život.

Jeho bosé nohy hladily červenou zemi, která byla horká dusivým žárem, spalována sluncem, suchá a rozrytá věky jako tvář starce.Ten člověk byl mladý a šel. A myslel na děti, na ženu, na půdu a na pot a na ryby a na déšt a na kámen na zahradě, na hříbě, na hrnek kávy, na chléb doma na stole.Na život.Ten člověk byl mladý a šel.A měl radost, že je teď, že je tu slunce teď, že žije teď, že cítí, vidí, slyší, vnímá, dýchá teď, ten člověk rozpřáhl náruč a volal, jasně a hlasitě volal"0´ lé slunce, 0´lé , jsme věční slunce, ty a já, slunce ".
Ten člověk byl mladý a  šel, šel cestou svého života a měl mladý a důvěřivý obličej a veselé oči a bystrý mozek a poslušné svaly a dobré zdraví a měl své plány a své cíle a svou jistotu a svou víru v sebe, v poznání, v pravdu.
Ten člověk byl mladý  a šel a netušil co mu život, osud, může připravit. Hluboké zklamání, těžkou nemoc, ztrátu rodiny, těžký úraz, válku, smrt. Jeho mysl byla volná, čistá a důvěřivá, s vírou v ostatní lidi a svět....
A přišlo to.Válka.Boj.

Ten člověk se zapotácel, marně hledaje rovnováhu, cítil jak padá do propasti bez výstrahy a bez varování, ach, to jenom život si vybírá svou daň. A osud říká : " Teď jsi to ty".

Ten člověk byl bojovník a bojoval zuřivě o své místo na slunci, o ženu , o dítě, o hrnek s kávou na stole, o kámen na zahradě, o svůj život, o život všech lidí, o věčnost. Prsty se snažil uchopit něco co znal, co důvěrně znal a na co  byl zvyklý. Vzduch, nůž, květinu, brouka, vesmír. Ale ty jeho ruce, ty jeho prsty, na které se vždycky mohl spolehnout, se bezmocně rvaly s prázdnotou. Z těla mu tekla krev a z každou kapkou krve mu utíkala kapka života.

Zvedl hlavu a uviděl hebkou modrou oblohu a slunce. V letmé myšlence se mu zazdálo, že On člověk prohraje ten svůj nejdůležitější a věčný boj."Ale ne, to ten vzadu prohraje, ten vpředu prohraje, tam ten, ano, ano ten...ne já".

Nebe modré, nelítostné a žhavé se mu smálo krutým smíchem silnějšího a brutálního vítěze. Pohnul prsty na rukou a pomalu se jimi opřel o zem a zvedl horní polovinu těla. Ale jeho nohy byly mrtvé. Horečnatě přejížděl prsty po bocích, stehnech a lýtkách, zaryl prsty do masa. Bylo necitlivé, zpocené a špinavé. Bylo to jeho maso, na jeho kostech, ale neovládané nervy, vůlí, mozkem. Z hluboka se nadechl a tělem mu projela horká vlna hrůzy, zoufale se snažil soustředit myšlenky, které mu prchaly z mozku nepostižitelnými směry, k nepostižitelným závěrům. Jazykem těžkým a suchým, olízl kus červeného písku, který mu zůstal v koutku úst.

Snažil se uvažovat, aby přehlušil hrůzu z nemohoucnosti a  z konce. Zavřel oči, v mozku mu vyvstávaly modré a žluté kruhy, proplétaly se mezi sebou ve vlnovkách a podvazovaly mu myšlenky, které mu zběsile bušily do spánků .Ležel bez hnutí a v rozbolavělé hlavě se mu kmitla vzpomínka na ranné mládí, na dlouho mrtvého otce, na matku a bratra, na první lásku, na ženu kterou kdysi miloval, na slunné dnešní ráno, na vodu a rybky v řece, na sílu, odvahu a jistotu, kterou cítil v sobě, na radost, na tu nepopsatelnou, palčivou, jásavou, hruď trhající radost z pohybu, ze síly a moci, ze vzduchu, trávy a stromů, z myšlenek, z ptáků a slunce, oblohy a mraků, z mládí, všemohoucího mládí, které vše dobude, vše může, vždy zvítězí.

Ten kmit myšlenky mu náhle připadal vzdálený a neskutečný, když si uvědomil své tělo nemohoucí a bez síly, mládí a radost sraženou v letu Vesmírem, který ještě tak nedávno věřil, že dobude, srazí ho na kolena, bude ho hníst a hladit a zalykat se pocitem štěstí z života, z bytí, z vlastní existence, z toho kypění a kvasu všude kolem, z touhy poznat, milovat a být milován, pracovat, tvořit, pustit se do hlubin země a vzlétnout k oblakům, cítit a vnímat, objímat ten jemný, nepostižitelný a krásný, robustní život, který mu byl dán.

A náhle si uvědomil, že to všechno v co věřil, v co toužil, o čem snil, všechno to existuje a bude existovat, nezničitelné a věčné, strašlivě věčné a v tomto okamžiku strašlivě nepřátelské, protože žijící.

Jak mu život prchal z žil, cév, vlásečnic, nervů a svalů, z chvějící se a ještě bojující hromádky vlastního já, které se nechce vzdát, které strašlivě touží žít ještě den, ještě hodinu, ještě minutu, ještě....., které se bouří proti neznámu, tmě a samotě a jinému životu, jeho přeměně v kousíček hlíny, molekulu vody, buňku listu, hvězdu tam nahoře, ten člověk cítil, že On odchází.

Ten člověk se vzepjal silou býka a energií celého svého lidského rodu, zakřičel na tu syrovou zemi, dalekou oblohu, kterou nemůže obejmout, palčivé slunce, které nemůže odehnat, chvějící se vzduch, který nemůže dýchat, na unikající život, který nemůže udržet, ten člověk zakřičel, strašlivě zakřičel Jáááááá ......