.. Nějak jsem si to připomněl před několika týdny v Černé hoře, když mě kolega z cimry osmašedesátiletý Petr, který tam dělal mnohakilometrové výjezdy na kole po horách Durmitoru, řekl :
„ Až přijedu domů a poněkud se zmátořím, pojedu stopem do Dánska dám si tam pár piv a pojedu stopem zase domů“.
No, to by nás tak mohlo napadnout před pětatřiceti, čtyřiceti lety-říkal jsem si. Z našeho obšancovaného kriminálu hlídaného vlčáky a vojáky , eletrickým proudem a nášlapnými minami.! Od roku 1948 do roku 1989 bylo na československých hranicích zabito 282 osob.
Za komančů- tedy komunistů, my kteří chtěli cestovat kousek dál do světa, jsme byli vlastně odepsáni. Několik generací mladých, kteří dychtivě četli Richarda Halliburtona, listovali v našem Vrázovi, Holubovi, Pacltovi, Kořenském, obdivovali Friče, záviděli Hanzelkovi a Zikmundovi a smutnili nad nedostupností rakouských hor či krás řeckých ostrovů. Takové Japonsko, Thajsko, Indie, USA, jižní Amerika, no to nás ani nenapadlo, to bylo tak nepředstavitelné jako Bůh. Pravda-mohli jsme poznat Maďarsko, odtud se vozila nedostatková čočka, pochopitelně že tajně, svým způsobem úžasné hory Bulharska a toulat se po rumunských kopcích, zajet do nezáživného NDR, ale Západ ? Ano, pravda, ještě občas Jugoslávie, ale to už bylo sakra obtížné, k vůli maníkovi , který tam zatoužil jet se sešla celá místní organizace KSČ a lámala si hlavinku -povolit-nepovolit ??.Chlap tam zůstane a budeme mít problémy. Tajemník nás seřve a máme po prémiích na rok !
A cesta do kapitalistické ciziny na Západ ? Čedok občas vypsal nějaké zájezdy- dva, tři na rok. Fronty před Čedokem byly několik dnů dopředu. Děda si sedl na sesli, po pár hodinách byl vystřídán štrykující babkou a po ní rodina, pokračovalo se v čekání přes noc. A pak, když to třeba vyšlo ? Poschovávané dolary v botách, fuseklích a strach, že maník s pár dolárky bude chycen, sepsán protokol, odeslán zpět. Mamičky se třepaly-pár naškudlených dolárků v botě, punčoše, nebo podprsence-"přece mě nebudou koukat na nahé tělo", hrčelo jim v ustrašených makovičkách, nervozita stoupala. Někdo si uškudlil na zlatou desetikorunu Franze Josefa, ta se v cizině dala všude dobře prodat. Na hranicích pak mnohdy docela tvrdý filcunk-"tak pane ještě kufr a co tam ta taška a copak to tam vezete a rozbalte to a ono, a z kapsy všechno ven".....Komunistické zákazy a příkazy skutečně hnusné, ponižující, barbarské a buranské, trapné.
V roce 1973 mě zatemnila hlavu myšlenka na Mongolsko. Sakra proč ne, říkal jsem si, vzrušen představou nekonečných stepí, neznámé vůně stepních travin, jurtami a setkánimi s jinými lidmi a jiným prostředím. A pak ta volnost, ta nekonečná volnost....a dálka nekonečným Ruskem, Transibiřským expresem, žil jsem jako v horečce. Změnil jsem místo, abych mohl rychle praštit s prací, nastoupil jsem do lesa jako dřevorubec...a inu ejhle, podařilo se mi přemluvit jednoho komunistu jako hrom, lesáka a lovce, že se v Mongolsku dá lovit od pardálů po medvědy a chlapík se nechal nachytat Lámal ledy na policii až jsme já a můj kolega dostali předvolání na policejní ouřad, kde se cesty povolovaly a hlavně zamítaly. Komunista lesák si to v poslední chvíli rozmyslel, ale kostky byly vrženy.
Tak jsme vám to povolili” houkl policejní podplukovník v čele stolu lemovaného šesti nevrlými nižšími šaržemi, které se tvářily nevraživě.Zachovali jsme pokerové obličeje. Venku jsme šli na pivo a párek s hořčicí.a já měl od radosti tep 120 v minutě.. Ale Mongolsko nakonec nebylo. Socialistické Mongolsko nám lidem ze socialistického Československa nedalo víza, ale cesta na Bajkal přes Rusko byla volná. Až na to, že nám Rusové na Bajkale vykradli stan a mě vzali docela drahý foťák, to byla dobrá zkušenost.
Ano , tak nějak to za komančů bylo. A proto, pokud ten text budou číst mladí. Žijte svůj život, uskutečněte svoje sny, vaše mládí bude trvat tak krátce. Nenechte se zmást starými politickými kmány, kteří si jsou podobní v tom i onom režimu. Pořád si myslí, že mají co říci svým ochabujícím mozkem. Nemají. Jejich doba minula. Drží je jenom jejich ješitnost.
