Zrovna nedávno jsem si vzpomněla na jednu úsměvnou historku, kterou zažil předloni na jaře můj otec. Vlastně všechno to má počátek u našeho čtyřnohého psího miláčka. Když jsme si totiž naši Bearded Kolii Benjiho před šesti lety pořídili, aktivně jsem si zakoupila brožuru Jak na výchovu psa – Kolie a Šeltie. No a v jedné kapitole se psalo, že kterou hračku si pes oblíbí jako štěně, tak tu bude mít rád celý život. A tak jsem tehdy koupila svému pejskovi první pískací míček, on se do něj zamiloval, a od té doby si nehraje s ničím jiným.
Kupodivu ještě nikdy žádný míček cíleně nezneškodnil tak, aby přestal pískat, protože právě to pískání se mu líbí. No a za těch šest let, co Benjiho máme, mu pískací balonky vesele přibývají. Navíc je náš pes pěkně mazaný, naučil se mít míčky strategicky rozmístěny všude po dvorku tak, aby když mu řeknete: „Kde máš míček?“, rozhlídne se na všechny strany a pohotově některý najde, ale většinou ho nepřinese, začne si s ním hrát nejprve sám a teprve potom si lehne a ledabyle šťouchne do míčku nosem a pošle ho ke mně, abych mu jej hodila. Je to taková naše mazaná potvora.
Ale nejen míčky jsou kulaté, a tak se jednou stalo tohle, a my se tomu dodnes smějeme.
Tenkrát na jaře sadil můj taťka v zahradě ručně brambory. Obvykle je sadíme strojově, ale vzadu u plotu mezi stromy, kde traktor neprojede, musel udělat taťka motykou dva řádky, dlouhé asi patnáct metrů a začal sadit. Benji, náš pes, byl v zahradě s ním, jako obvykle. Nejprve se motal kolem plotu a otravoval taťku, ale když pochopil, že páníček nemá na hraní čas, lehl si Benji pod strom a dal pokoj, teda aspoň si to můj taťka myslel, když se mu přestal pes motat pod rukama. Když se však táta skoro před koncem řádku narovnal a ohlédl se, nevěřil svým očím. Ten náš čtyřnohý nezbeda si se šťastným výrazem ležel pod stromem, vrtěl ocáskem a kolem sebe měl hromádku brambor, které vynosil z řádku, a tvářil se jako naprostý svatoušek. „No co, to nejsou balonky?“ jakoby říkal tím svým nevinným kukučem, naklonil hlavičku na stranu, jak to dělává, a taťka se musel smát. Benji mu z řádku poodnášel téměř všechny brambory na hromádku pod strom v domnění, že jsou to jen další míčky na hraní. A od té doby, když jde náš taťka náhodou zase ručně sadit brambory, říkáme mu, ať si nezapomene vzít s sebou svého pomocníka.
