Čtvrtá kapitola je tady, děkuji, že čtete dál. Matyáše pronásledují jeho dluhy, kam až ho jeho beznadějná situace dovede? Bude si půjčovat dál, nebo se konečně vzpamatuje? Čtěte :-)
Kapitola IV.
Matyáš
Matyáš přecházel po kamenném mostku, po němž se kdysi před více než stoletím přicházelo z pevniny na ostrůvek, na němž stál lovecký zámeček, a nervózně pohlížel směrem k cestě, která vedla lesem k zámečku.
Ve tváři měl pobledlý výraz a oči roztěkané. Cítil se pod psa, nebo možná ještě hůř, pokud to vůbec bylo možné.
Konečně zaslechl blížící se zvuky a na prašné cestě se vynořil na koni jedoucí vysoký statný muž, jen o pár let mladší než sám Matyáš. Oděn byl v typicky rakouském kompletu s vysokými jezdeckými holínkami a na hlavě mu trůnil zelený lovecký klobouk, zpod něj mu vykukovaly krátce střižené mírně prošedivělé světle kaštanové vlasy. Ve tváři měl kamenný výraz, a když zatáhl za opratě a zastavil stěží dva kroky od Matyáše, oči se mu zaleskly.
„Zdravím Vás, Matyáši,“ pozdravil hlubokým hlasem a především perfektní češtinou, ale s přeci jen patrným rakouským dialektem. Josef Bauman měl sice českou matku, a také jeho otec se narodil v napůl českém a napůl rakouském manželství, ale u nich doma se mluvilo česky i německy. Skutečně doma byl však tady v pohraničí, vlastnil největší statek v celém okresu i celém blízkém okolí, patřily mu rozsáhlé vinice, pole, louky, i lesy. Zděděný majetek po smrti otce mnohonásobně pozvedl a hlavně rozmnožil, a vykládalo se, že peníze půjčoval kdejakým vysoce postaveným pánům. A krom toho i Matyášovi.
„Také zdravím, Josefe,“ Matyáš měl co dělat, aby neuhýbal před Baumanem bojácným pohledem, před velkostatkářem si vždycky připadal jako malinkatý trpaslík, zvláště když si uvědomil, kolik Baumanovi dluží. „Jedete přesně jako vždy…“ přešlápl z nohy na nohu a poškrábal se na hlavě.
„A doufám, že tentokrát nejedu zbytečně,“ Josef Bauman s přimhouřenýma očima zalétl k loveckému zámečku, jakoby někoho hledal, a rychle se pohledem zase vrátil k Matyášovi, který se snad na místě zmenšoval.
„No…“ polkl Annin otec, „po pravdě řečeno já…“
Ani nemusel svoji větu dokončit a Baumanovi bylo jasné, co se mu Matyáš chystal koktavě sdělit. „Nemáš ty peníze.“
Nemělo cenu cokoliv zbytečně zamlouvat, stejně neměl jinou možnost, než přikývnou a přiznat: „Ne, nemám, ale…“
„To tvoje věčné ale mě Matyáši začíná unavovat,“ přerušil ho ostře Bauman a ani nesesedl z koně, když jezdeckým bičíkem ukázal nejprve na Matyáše a pak důrazně na celé okolí loveckého zámečku. „A teď vážně! Tvůj dluh je pro mě zanedbatelný, pro mě jsou to jenom drobné v kapsičce mého kabátu, ale ty dlužíš kam se podíváš,“ na to jen Matyáš zalapal po dechu, napadlo ho, jak to ksakru Bauman ví, komu všemu dluží, ale Josef Bauman ho nepustil vůbec ke slovu, jen důrazně mávl rukou a vedl si dál svou: „A zřejmě si vůbec neuvědomuješ, že ne každý je jako já a netlačí na vrácení dluhu. Neříkám, že já nechci své peníze zpět, chci je zpět, ale tentokrát jsem tě přijel varovat! Jestli brzo nezačneš svoje dluhy platit, mohl bys přijít o střechu nad hlavou, a tím bys zřejmě Annu Marii velice zklamal…“
Matyáš ohromeně otevřel a zavřel ústa a najednou by se nejraději neviděl.
„Zaplatil jsi daně?“
Odpovědí mu bylo pouze Matyášovo němé zavrtění hlavou.
„To jsem si mohl myslet… Máš dluhy, kam se podíváš! Prodej nějaké víno, hostinský Matuška od tebe koupí padesát litrů vína, hned zítra si pro něj přijede, domluvil jsem to, zaplatí ti na ruku a ty ty peníze okamžitě použiješ na splacení dluhu za opravu střechy, protože starej Jura už začíná zuřit, a tady,“ vytáhl obálku s penězi a podal je překvapenému Matyášovi, „jsou peníze, kterými okamžitě zítra zaplatíš dlužné daně! A už se konečně hleď vzpamatovat!“
„To přece nemůžu přijmout,“ Matyášovi div srdce nevyskočilo z hrudi, hleděl rozšířenýma očima na podávaný žlutý papír obálky a nedokázal na ni vztáhnout ruku.
Josef Bauman nehnul ani brvou, jeho tvář zůstala chladná a neústupná, oči doslova jako led. „Ber, tvůj dluh si od tebe vyberu později, hlavně zítra zaplať daně a Jurovi dluh za střechu, nebo o tu svoji střechu nad hlavou přijdeš, a to přece nechceš, ne? Už kvůli Anně Marii.“
Matyáš chvějící se rukou sevřel obálku v dlani a jakoby ho pálila, zastrčil ji rychle do kapsy omšelého kabátu a vzhlédl k Baumanovi. „Nevím, co říct, Josefe…“
„Díky stačí, a koukej se vzpamatovat, Matyáši, nebo mi dojde trpělivost!“
„Já vím, já vím, díky, Josefe, všechno ti to zaplatím,“ kýval Matyáš divoce hlavou a cítil se prabídně, obálka s penězi ho pálila v kapse a táhla ho k zemi jako kus skály, nehledě na to, že si připadal jako ubožák. Proto byl rád, že mu jen Bauman pokynul na pozdrav a bez dalších slov se rozjel pryč.
