V 10 kapitole dostal Matyáš ultimátum od Josefa Baumana. Dokáže přiznat Anně Marii pravdu? Asi to nebude tak jednoduché jak si představoval...
Kapitola XI.
Matyáš nenachází odvahu
Anna Marie na otce s večeří nečekala, sama se najedla a potom sklidila ze stolu. Jistě, dělalo jí starosti, že se už dávno setmělo a Matyáš stále nepřicházel. Sice dokázala opomenout, že otec nepřišel na oběd a ani na večeři, ale ráda by alespoň věděla, že je v pořádku. Ostatně, napomenula se rychle, co by se mu mělo stát, byl přeci nejspíš na vinici, do práce se zahloubal natolik, až mu zabrala celý den, a pravděpodobně už je na cestě domů, přesvědčovala samu sebe v duchu. Vždyť, co by kde dělat za tmy?
Ale podobně jako každá jiná žena, měla v sobě i Anna Marie zakořeněnou starostlivost a obavy, a dost bujnou fantazii na to, aby si představovala, že Matyáše mohl někdo cestou domů přepadnout, nebo se mu mohlo udělat špatně a někde teď leží, neschopen se hnout a čeká na pomoc. Ženy už to tak asi v sobě mají, zbytečně se strachují, předem si představují rovnou to nejhorší, a většinou tím svým malováním čerta na zeď muže jen vytáčejí. Vždyť už nesčetněkrát se Matyáš vrátil domů za tmy a Anna Marie šílela strachy. Jejím vyřčeným obavám se potom vždy Matyáš jen vysmál a nechápal, proč se dcera tak zbytečně strachuje.
Zatraceně, pochodovala kolem dokola v kuchyni, celá nesvá a otec stále nikde. Alespoň mohl ráno říct, kam jde, zlobila se víc a víc a z rozčilení cítila, jak rudne ve tvářích.
A dost! Zarazila proud svých starostlivých myšlenek a umínila si, že tady na toho starého umíněnce rozhodně nebude čekat jako uzlíček nervů.
Jak si poručila, tak také udělala, sic ji to stálo hodně odhodlávání, ale konečně popadla svícen a odešla nahoru do svého pokoje, kde zůstala zavřená i poté, co zaslechla otce přicházet.
Spadl jí však kámen ze srdce.
Výborně, je v pořádku, řekla si v duchu a dál už neměla důvod se o otce strachovat. Kde najde večeři, ví, já za ním nepůjdu, abych mu předvedla, jaký jsem o něho měla strach, umínila si v duchu, lehla si do postele a po horkém únavném dni brzy usnula, zatímco dole v kuchyni se Matyáš posadil ke stolu a nejraději by se neviděl. Na jídlo neměl ani pomyšlení, protože hlavou mi vířila Josefova slova a vlastně celý ten rozhovor, jenž se odehrál tam nahoře na vinici.
Jak to mám Anně Marii říct? Copak vůbec můžu?
Zoufale složil hlavu do dlaní a toužil jít spát a na všechno zapomenout, ale věděl, že dnes v noci nejspíš neusne. Snad zítra bude moudřejší a nalezne odvahu a způsob jak s Annou promluvit.
*
Ráno vešel Matyáš do kuchyně a první co spatřil, byla Anna Marie v zástěrce a v těch nových krásných šatech, pobíhající kolem kredence. Ani na něj nepohlédla, místo pozdravu jen cosi zamumlala a Matyáše si nevšímala.
Usedl na židli ke stolu a podíval se na bochánek chleba v ošatce a kousek másla na talířku, a přitáhl si solničku. „Ty někam jdeš, že máš na sobě tyhle šaty?“ zeptal se jakoby nic a začal si mazat máslo na chléb a trochu ho posypal solí.
Prve nereagovala na jeho otázku vůbec, točila se kolem vaření a statečně otce ignorovala. Nadzvedla pokličku nad hrncem, nabrala na vařečku hrachovou kaši a ochutnala ji, zdála se jí už akorát, a tak sundala kastrolek z kamen, utřela si ruce do utěrky, a zatímco se vydala ke dveřím, začala si rozvazovat zástěrku. U dveří se však nečekaně zastavila a pohlédla na otce.
Tvářila se přísně a přitom jakoby si teprve nyní všimla jeho přítomnosti, avšak nevšímavost jen statečně předstírala, což bylo součástí jejího nemluvení s Matyášem. Vlastně neměla ani chuť mu cokoliv říkat, ale jakýsi vnitřní hlas v ní zvítězil a chladným tónem v hlase otci odpověděla: „Jdu na trhy do města, Hana tam bude mít stánek se svými výrobky a poprosila mě, jestli bych jí pomohla. A protože Frank nám na vinici a na poli pomáhá v jednom kuse a nikdy za to nic nechce,“ na důraze těchto slov si dala patřičně záležet, aby otci uštědřila lekci za to, jak Franka vyhnal, a to, že udeřila hřebíček na hlavičku, poznala podle toho, jak Matyáš pokorně sklopil zrak a zbledl, „tak Haně samozřejmě velmi ráda pomohu, je to to nejmenší, co pro ni můžu udělat.“
Odhodila zástěrku na vedlejší židli a užuž chtěla sáhnout po klice dveří, ale otočila se a střetla se náhle s Matyášovým pohledem. Vypadalo to, že snad chce něco říct, ale předběhla ho. „Mimochodem, včera tě tady hledal Josef Bauman, zdálo se, že ti chce něco důležitého, ale neřekl mi nic, co bych ti měla vzkázat, takže bych řekla, že se tady za tebou zastaví znovu.“
Matyáš polkl. Je teď ta správná chvíle? „No, já… Chci říct, on…“ Jak mám začít, proboha? Matyáše neposlouchal hlas natož rozum, nedokázal zformulovat souvislou větu. V hlavě měl vymeteno, jakoby propil celou noc a hlas se mu třásl. Nejraději by se neviděl. Tahle zpropadená situace mu drásala nervy. Cítil, jak se mu ruce začínají nebezpečně chvět.
„Aha, takže nejsi překvapený z Baumanovy návštěvy?“ skočila mu Anna Marie do řeči a štvalo ji otcovo koktání. Vlastně už chtěla být odtud pryč, nechápala, proč se s ním vlastně dává do řeči? „Jen chci říct, že mě jeho příjezd sem k nám dost překvapil.“
„No, víš, já totiž mám…“
„S Baumanem nějaké obchody?“
Matyáš polkl. Nedokázal pořádně na Annu Marii ani pohlédnout. „No…“
To jeho věčné ,no´ jí začínalo lézt na nervy. „No,“ zopakovala po něm a obrátila otráveně oči v sloup, „tak si to s ním nějak vyřeš. Já jdu,“ zvolala najednou celá rozčilená a jediným trhnutím otevřela dveře, a dřív než se Matyáš stačil vzpamatovat, dveře za ní s bouchnutím zapadly a Anna Marie byla ta tam.
„No, tak to se mi opravdu povedlo,“ zamumlal už jen sám pro sebe Matyáš a nedokázal ani udeřit pěstí do stolu. Nyní ale pochopil, že říci vše Anně Marii bude těžší, než si prve myslel.
Dva týdny…
Bože, večer si s ní musím promluvit, rozhodl se a jakoby celé dny nejedl, zakousl se do chleba s máslem k snídani.
Sůl ho pálila v krku stejně jako černé svědomí na duši…
