Rozhodnutí Nejvyššího soudu podlamuje ústavu. Především extenzivním výkladem ústavy dovoluje, aby poslanecká imunita ospravedlila možné zločiny.
Jsou události, které svědčí o dobré pověsti státu. Udalosti listopadové „sametové“ revoluce, mladá demokracie nebo heslo na prezidentské vlajce “Pravda vítězí” provazuji Český stát.
Právě ústava je kolébkou demokracie a práva. Na ústavě je postavena celá naše společnost, podle ni pracuje sněmovna, vláda i soudy Je živnou půdou pro stabilitu státu a dává sebevědomí a jistotu všem občanům.
Zároveň vždy existovala snaha politických sil, se pohybovat v rámci norem ústavy. Každý čin a politický konflikt je měřen a rozhodován na poli ústavy. Má se to nyní změnit? Spolecnosti byl nedávno doslova vnucen trend tzv. extezivního výklady ústavy, který postihl i otázku imunity. Tento výklad má sice své opodstatnění, ale pohybujeme se skutečně v rámci ústavy?
Poslanecký mandát je založen na myšlence, že občané volí své zástupce, aby prosazovali jejich občanská práva. Výkon mandátu má pro demokracii takovou váhu, že jej ústava chraní imunitou. Imunita je tedy jedinečným privilegiem, kterým nelze plýtvat.
Naše politická sféra v čele s Nejvyšším soudem ale vnáší ústavě novou logiku: “Poslanecká imunita ospravedlňuje jakýkoliv - tedy i nezakony - výkon mandátu.”
Z toho vyplývá, že poslanci mohou vše, co chtějí. To sice mohou, ale vše má své hranice. Právě oni jsou vázáni ústavním pořádkem, jehož cílem není, aby se naše společnost rozštěpila na lidi a nadlidi. Cílem je lidi slučovat, a zajistit jim rovnost. Poslanci, soudci a prezidenti jsou povinni tyto ideály chránit. Toto je jejich hlavním úkolem. Misto toho si zvykají extenzivním výkladem opodstatňovat své vlastní bytí. Ústava se stává nástrojem k udržení a rozšířeni moci vyvolených a to je naprosto alarmující.
