Eurovolby bez identity

Tak už je to tady. Eurovolby zajímá jen čtvrtina obyvatel, zbytku je to jedno nebo k volbám vůbec nejde. Oproti tomu jsou činnost Andreje Babiše, Zemanova viroza nebo ukrajinská krize témata, která dokáží skutečně pozdvihnout. Proč je evropská politika v takové neoblibě?

Především je politika divadlo, které potřebuje svou scénu a publikum.  Pro Česko je scénou Praha, pro svět je to Washington, pro Evropu je jí možná Brusel. Kandidátům na presidenta evropské komise Martinu Schulzovi  a Jean-Claude Junckerovi se sice podařilo na evropskou scénu dostat, komické je, že jim chybé publikum, které by aplaudovalo.  

Chyba se stala už při založení EU, která vznikla čistě politickým rozhodnutím evropských elit a bez účasti veřejnosti. Vytvořit evropskou veřejnost není snadné. K tomu je zapotřebí společné myšlenky a pocitu identity. Společnou identitu lze vytvořit násilnou formu, jak tomu bylo v USA v době bojů o nezávislost. Válečný konflikt v Evropě se mi dnes nezdá až tak nemožný a zcestný, jako tomu bylo na přelomu tisíciletí, když jsme vstupovali do EU. Ohrožení svrchovanosti státu je a byl vždy spolehlivý a dobře manipulovatelný prostředek. Pominu-li ale tuto možnost, musí evropská identita spočívat na čistě dobrovolné bázi, a to v silných tématech, které jsou každému národnímu státu vlastní, a které státy vzájemně spojují. Naprosto nedostačující , třebaže zásadní, je debata o demokratickém defizitu EU, vedená politiky a teoretiky napříč celou Evropou. Nelze od mladého nezaměstnaného Čecha nebo Španěla očekávat, že bude přímou volbu předsedy evropské komise považovat za věc nejvyšší priority. Toho zajímí především, jestli práci dostane a jestli ho uživí.

Nedostačující je téma dluhové pasti a Euro-krize, která sice vedla k veřejné debatě, ale bohužel pro Evropu dvousměrně. Dřive němce sotva zajimalo, jestli nějaká kyperská banka zkrachovala a nebo řecká vláda nadělala dluhy. Dnes dańový poplatník začíná přemýšlet v zcela nových dimenzích.  To představuje určitý průlom.  Na druhé straně používají anti-evropské strany a hnutí EURO-krizi  v národnich volbách a instruují obyvatelstvo proti Bruselu. Výsledkem je, že tolik potřebné změny evropského modelu  jsou paradoxně brzděny právě skepsí občanů EU, která mezitím narostla natolik, že jakékoliv změny jsou v současnosti jen těžko prosaditelné. Nakonec to průměrný a demotivovaný občan prostě vzdavá a nejde k volbám. A tak to jde pořád dokola.

V současnosti jsou zapotřebí osobnosti nadprůměrných schopností, které dají silným evropským tématům lidskou tvář a budou veřejnost inspirovat. To je především úkolem představitelů národních vlád.  Evropa nezačíná za Krušnými hory nebo za Šumavou, Evropa z mého pohledu začíná v České kotlině. To je postoj, který u české vlády naprosto postrádám. Zatím jsem neslyšela, že by představitel naší současné vlády měl nějaký vlastní názor na evropskou politiku. Vláda sice naznačuje proevropský kurs, ale neřekne nic konkrétního. To je moc málo.