Před šesti lety BBC vysílala show Dannyho Wallace s názvem „How to Start Your Own Country“, během které populární britský komik prohlásil svůj byt ve východním Londýně za samostatný stát a sebe pak za jeho panovníka krále Dannyho I.. Sepsal deklaraci nezávislosti a slavnostně jí předal ministerskému předsedovi Tonymu Blairovi. Ačkoliv nezávislost Wallacova státu Blair tehdy neuznal, „imigrovalo“ do nově vzniklého království více než 58 tisíc lidí. Počínání profesionálního humoristy samozřejmě nikdo z nich nemohl brát jinak než jako recesi. Ovšem předlohou jeho televizní show se staly aktivity lidí, kteří na rozdíl od známého komika boj za uznání suverenity svých samozvaných zemí myslí zcela vážně.
Asi nejznámějším a nejúspěšnějším zakladatelem ministátu byl Angličan Paddy Roy Bates, který v 60. letech obsadil se svou rodinou opuštěnou 550 m² rozlehlou umělou plošinu v Severním moři. Zapomenutá námořní pevnůstka s názvem Fort Roughs zůstávala od roku 1956, kdy jí opustil poslední britský voják, nevyužita a tiše chátrala. Bates základnu nejen obsadil, ale dokonce jí prohlásil za samostatný stát Sealand a sebe pak ustanovil panovníkem nového knížectví. Vymyslel pro něj vlajku, státní znak i národní hymnu, začal tisknout poštovní známky, vydávat cestovní pasy a zavedl i vlastní měnu Sealandský dollar. Přes všechnu absurditu tohoto jednání Bates nebyl hlupák. Pomocí svého advokáta si dobře uvědomoval právní vakuum, v němž se opuštěná Fort Roughs nalézala. Vzdálena šest mil od suffolkského pobřeží stála mimo tehdejší teritoriální vody Spojeného Království. Ačkoliv suverenitu knížectví neuznala žádná z existujících zemí, Sealand de facto autonomní byl, což se ukázalo hned rok po jeho založení, kdy na něj zaútočilo britské námořnictvo. Válečný veterán Bates odpověděl na agresi „cizí armády“ několika varovnými výstřely z protileteckého kulometu, kvůli čemuž později stanul před soudem v Chelmsfordu. V listopadu 1968 ale soud Batese osvobodil, neboť shledal, že případ nespadá do jurisdikce jakéhokoliv státu. V podstatě tím nepřímo nezávislost Sealandu potvrdil. Dalším úspěšným a dodnes existujícím příkladem „podomácku“ vytvořeného státu je západoaustralské knížectví Hutt River, které založil farmář Leonard George Casley v roce 1970 na protest proti likvidačnímu snížení kvót pro výkup pšenice. Území státu tvoří Casleyho pozemky v celkové rozloze 75 Km². Trvale se v Hutt River zdržuje jen 30 obyvatel, ale dalším 18 tisícům zahraničních sympatizantů bylo uděleno občanství. Ačkoliv ani stát Leonarda I., jak si Casley začal říkat, nikdo oficiálně neuznal, navázalo knížectví mnoho kontaktů se světovými státníky, australská pošta akceptuje Casleyem tisknuté známky a sám kníže se turistům s oblibou chlubí jakousi polskou mapou světa, kde je Hutt River zakreslena. Není bez zajímavosti, že diplomatický pas tohoto samozvaného knížectví umožnil českému publicistovi Vladimíru Křížovi v roce 1984 emigraci na Západ. Kříž zastával funkci čestného konzula Hutt River v ČSSR. Dle jeho vyprávění, rumunští celníci tehdy dokonce utvořili čestný špalír, když přejížděl škodovkou hranici do Jugoslávie. Úspěch Sealandu i Hutt River inspiroval celou řadu dalších nespokojených zemědělců, ekologických aktivistů, recesistů, podivínů, nekonvenčních umělců, podnikavců i finančních podvodníků, kteří z různých pohnutek začali zakládat své samostatné státy. Do dnešní doby byla údajně vyhlášena nezávislost asi stovky „soukromých“ státních útvarů po celém světě (jen na mezinárodním území Antarktidy vzniklo přes 30 samozvaných států). Zvláštní fenomén neuniknul vydavatelství Lonely Planet, jež v roce 2006 vydalo cestovního průvodce po těchto kuriózních zemích, v angličtině označovaných termíny „micronations“ nebo „home-made nations“. Nad příběhy zakladatelů „zemí nezemí“ se asi většina z nás jen pousměje a pomyslí si něco o lidech, kteří už roupama nevědí, co za blbovinu by vymysleli. Domnívám se ale, že část našeho obdivu, zamyslíme-li se nad jejich počínáním malinko vážněji, si tito novodobí romantici přeci jen zaslouží. Často si stěžujeme, že nedokážeme ovlivnit věci kolem sebe, že jsme bezmocní proti událostem, které na nás mají bezprostřední dopad, že nám vládnou lháři a zloději, skuhráme nad poměry ve společnosti, nad nevymahatelností práva, nad sociální nespravedlností mezi lidmi. Je v nás přirozená touha potom, aby společnost, jejíž jsme součástí, co možná nejvíce odpovídala našemu ideálu, našim představám o světě, o politice a kultuře. Podvědomě jí toužíme vtisknout něco ze sebe. Chceme, aby tu po nás něco zůstalo, abychom se nějak otiskli do historie. Realita bývá zpravidla jiná, frustrující a každý se s tím vyrovnáváme po svém. Lidé jako Bates nebo Casley zvolili nepochybně radikální, neobvyklý a možná naivní a směšný způsob. Své ambice přetvořili v jakousi polovážnou, lehce sentimentální hru na krále a královny, ale minimálně v tom, že nezakrněli v pasivitě, by nám mohli být příkladem. Těžko chtít svět, v němž by si každý vyhlásil svůj vzdorostát. Člověk je tvor společenský, nelze existovat sám pro sebe. Nepochybně je v zájmu každého jedince vytvářet s ostatními funkční společnost. Jsme na sebe navzájem odkázání, a tak nám nezbývá než sdílet prostor i s těmi, s nimiž bychom nejraději neměli nic společného. Bates ani Casley nám samozřejmě nenabízejí universální řešení. Řešením nemůže být separace ani satira. Existence jejich státečků, ať už jsou nazývány Saeland, Hutt River nebo třeba Říše Atlantium, nám ale každopádně nabízí příležitost zapřemýšlet nad tím, co pro dosažení svých ideálů děláme my sami a co jsme vlastně ochotni pro ně všechno obětovat. PS: Bližší informace o micronations najdete na wikipedii. Jsou tam rovněž odkazy na oficiální webové stránky většiny v současné době existujících mikrostátů. Na Youtube jsou umístěna videa týkající se převážně Sealandu a Hutt River. Pořad o Vladimíru Křížovi, konzulovi knížectví Hutt River v ČSSR najdete zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10121085020-v-zajeti-zelezne opony/408235100221006-knizectvi-hutt-river/titulky/
