Válku na Ukrajině nelze považovat za náboženskou, má ale svou náboženskou rovinu. Prolínání náboženství s nacionalismem, moci světské s mocí duchovní, světa politiky se světem víry, je tradičně na východě Evropy oproti Západu mnohem intenzivnější. Víra je často používána k mobilizaci lidí, církve se stávají nástrojem propagandy. Vztahy mezi jednotlivými ukrajinskými denominacemi a náboženskými tradicemi, pro které je charakteristická velká historická zátěž vzájemných křivd a teologických sporů, byly už dávno před Majdanem vše jen ne harmonické a křesťansky láskyplné. Současné politické rozbroje mezi Ukrajinci a ukrajinskými Rusy situaci jen zhoršily.
englishrussia.com
Na Ukrajině působí tři pravoslavné církve. Nejpočetnější je Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu (UPC-MP), která je formálně podřízená moskevskému patriarchovi Kirillovi a z tohoto důvodu bývá často v politických záležitostech považována za „prodlouženou ruku Kremlu“. Další je konkurenční Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu (UPC-KP) založená v roce 1992 z touhy po nezávislosti na Moskvě, jurisdikčně spadá pod konstantinopolského patriarchu Bartoloměje. Třetí je Ukrajinská autokefální (tj. nezávislá) církev (UAC), o které moc slyšet není. Významnou denominací na západě země je pak Ukrajinská řeckokatolická církev (UHKC) uznávající jurisdikci římského papeže a tvořící jednotu s římskokatolickou církví. Vliv ostatních církví a náboženských společností je okrajový.
Odpor vůči režimu prezidenta Janukoviče lidi napříč denominacemi do jisté míry sjednocoval. Protestů na Majdanu se účastnili věřící ze všech církví. Mezi duchovními byli nejhorlivější ti z UHKC. V lednu jim kvůli tomu ukrajinské ministerstvo kultury dokonce vyhrožovalo soudem a uzavíráním kostelů. Klérus UPC-MP si naproti tomu už od počátku držel od Majdanu odstup, byť i mezi ním se našli tací, co si to namířili na barikády.
Obecně se dá říct, že Majdan měl podporu především na západě Ukrajiny, kde má nejsilnější zastoupení UHKC, UPC-KP a UAC. Východ, kde naopak dominuje UPC-MP, revolučnímu hnutí dvakrát nefandil. Situace začala eskalovat až ve chvíli, kdy se Janukovičův režim rozhodnul centrum Kyjeva od demonstrantů vyčistit stůj co stůj a do té doby pokojné protesty se tak zvrhly v krvavou řež. Radikální nacionalisté na západě Ukrajiny začali útočit na svatostánky UPC-MP jakožto symbolů cizí nadvlády, násilně je obsazovat a požadovat, aby přešly pod správu UPC-KP. Vedení UPC-MP z organizace útoků obviňovalo konkurenční církev. Ta ovšem veškerá nařčení odmítala, byť se incidentů evidentně účastnili i její duchovní.
Prozatímním prezidentem se mezi tím stal baptista Oleksandr Turčynov, což musela být pro zapšklé tradicionalisty těžká rána, protože v tradičním pravoslavném prostředí je nahlíženo na evangelikály s despektem jakožto na laciný cizácký „dovoz“ z USA.
Ruská propaganda, běsnící v té době již na plné obrátky, ukrajinským Rusům vštípila přesvědčení, že zastánci evropského směřování země jsou nebezpeční banderovci a fašisti, což přineslo své plody hned po anexi Krymu, kdy se z tamních duchovních loajálních ke Kyjevu stali ze dne na den nežádoucí osoby. Někteří z nich byli zatčeni a obviněni ze sympatií k fašistickému Pravému sektoru, z organizování protistátní činnosti v žoldu EU a NATO. Množství věřících z UPC-KP a UHKC raději z poloostrova odešlo, než aby čelilo perzekuci a šikaně (více o tématu ZDE). Dnes na Krymu sílí snaha definitivně vypudit nenáviděnou UPC-KP a její kostely přidělit Moskevskému patriarchátu, resp. Ruské pravoslavné církvi (RPC). V neděli 1. června například zaútočila skupina nazývající se Ruští pravoslavní kozáci na kostel UPC-KP ve vesnici Perevalne. I když útočníci fyzicky napadali přítomné účastníky nedělní bohoslužby, přivolaná policie dorazila na místo až po třech hodinách a do incidentu nijak nezasáhla.
Anexe Krymu způsobila každopádně rozkol mezi ukrajinskou a ruskou větví Moskevského patriarchátu a uvnitř samotné UPC-MP. Když Ruská vojska na konci února poprvé vstoupila na Krym a RPC to označila za misi zaměřenou na „ochranu svobody a kulturní původnosti“, vedení UPC-MP prohlásilo, že okupace Krymu odporuje biblickému učení a vyzvalo ruského „nadřízeného“ Kirilla, aby využil svého vlivu v Kremlu a zabránil jí. Vlivný ukrajinský metropolita Onufrij se nechal slyšet, že Rusko musí zachovat územní celistvost Ukrajiny, neboť „v opačném případě vznikne na těle naší dosavadní jednoty krvácející rána, jejíž léčení bude velmi nesnadné“. Metropolita Čerkasský a Kaněvský mluvil o Putinovi výhradně jen jako o „banditovi“.
Na adresu Kremlu padala z řad duchovních UPC-MP tvrdá kritika, která byla v rozporu s tím, co ve stejnou dobu pronášeli představitelé sesterské RPC, kteří v podstatě jen opakovali oficiální postoje Kremlu. Jen tři z devíti členů nejužšího vedení UPC-MP veřejně podpořilo Putina a jeho politiku. Vnitrocírkevní proruskou linii, která už delší dobu vyklízela pozice, zahnaly nejnovější události do tvrdé defenzívy a UPC-MP se díky tomu ocitla ve velmi nelehké situaci.
Nemalá část věřících UPC-MP převážně z východu Ukrajiny se totiž otevřeně přihlásila k ruským separatistům a na církev to ve zbytku země vrhlo stín podezření, že je tato církev putinovou pátou kolonou. Podobně jako se začala štěpit Ukrajina na dvě části, východní a západní, hrozilo, že se rozpadne i jednota největší ukrajinské denominace. V této souvislosti se objevily spekulace o jejím blížícím se konci a o nevyhnutelném sloučení všech tří ukrajinských pravoslavných církví do jedné společné denominace nezávislé na Moskvě.
Na konci března kdosi rozeslal mezi duchovní UPC-MP letáky s výhružkou, že pokud do dvou dnů nepřestoupí do UPC-KP nebo neodjedou ze země, budou zabiti. Autoři letáku také slibovali, že za každého zabitého ukrajinského vojáka na Krymu, zavraždí jednoho z nich. Výhružky naštěstí zůstaly jen na papíře, konflikt mezi věřícími tím ale zdaleka neskončil, spíš naopak.
Pokračování v zítřejším článku: Válka na Ukrajině – víra ve službách politiky.
