Jak je možné, že všemohoucí a spravedlivý Bůh dopouští utrpení, bezpráví a zločiny páchané na nevinných?
Tuto otázku si kladl alespoň jednou za život každý věřící. Potřeba vysvětlit existenci zla je stejně tak stará jako idea dobrotivého Boha. Odpovědět se snaží kniha Jób napsaná téměř před dva a půl tisíci lety. A mohli bychom jít hledat do textů daleko starších. V tomto článku se ale nechci zabývat složitou teodicejí. Chtěl bych představit osobnost Richarda Federa, muže, který podobně jako Jób svým životním osudem zosobňuje drama věřícího člověka vystaveného utrpení.
Když odcházel Feder v roce 1938 do důchodu, těšil se relativnímu zdraví. Bylo mu třiašedesát let. Měl za sebou kariéru váženého středoškolského profesora. Od roku 1917 působil jako rabín v Kolíně, kterému se pro svou staletou přítomnost početné židovské komunity přezdívalo „Jeruzalém na Labi“. Věřícími byl ctěn a milován. Jakožto jednatel Okresního osvětového sboru dlouhá léta ovlivňoval kulturní život ve městě. Přednášel o dějinách náboženství, o Husovi, buddhismu, islámu i české literatuře. Psal knihy, učebnice. Žil ve šťastném manželství s ženou Hildou, z něhož se narodila dcera Rút a synové Evžen a Viktor. Radoval se z devítiletého vnuka Valtra. Feder nebyl boháč, přesto měl všechno, co si bezúhonný člověk může přát.
A však druhá republika a zejména pak nacistická okupace převrátila jeho život i život všech kolínských židů naruby. Přicházeli o zaměstnání, o živnosti, o majetek, byli vylučováni ze škol, byl jim omezen pohyb na veřejnosti, zakázána účast na kulturních akcích. V době perzekuce vznikaly spolky usilující o vystěhování židů z Čech. Jeden takový byl z iniciativy Richarda Federa založen i v Kolíně. Přestěhování do Palestiny nebylo pro šest set členů spolku reálné kvůli britským imigračním kvótám sjednaným s Araby. I když by se pro rabína samotného možnost vycestovat do Země zaslíbené naskytla, zůstal se svými lidmi doma a vynakládal veškeré úsilí, aby pomohl do bezpečí každému z nich.
Kolínští židé chtěli založit v jakémkoliv bezpečném koutu světa osadu, kde by se mohli věnovat zemědělské a průmyslové výrobě. Za tímto účelem jednali s Rothschildovými a jinými židovskými korporacemi o finanční podpoře. Se žádostí o přesídlení se obrátili na premiéra Chamberlaina a britské ministerstvo kolonií. Od Britů se jim dostala slova pochopení a účasti, nicméně povolení usadit se v některé z jejich kolonií nikoliv. Následovně jednali přímo s představiteli koloniální správy Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe), ale ani to k ničemu nevedlo.
Slibněji to vypadalo s francouzskými úřady. Kolínští měli zájem o azyl ve Francouzské Guinei (dnešní západoafrický stát Guinea), ale sami Francouzi jim navrhli usadit se na ostrově Nová Kaledonie v Tichém oceánu. Feder později vzpomínal: „Již jsme se pomalu chystali na cestu a přemýšleli, co si máme všecko ještě obstarati, ale k našemu neštěstí vypukla náhle válka a pohřbila všecky naše plány, všecky naše krásné naděje.“ Do tíživé atmosféry, kdy jedna „jobovka“ následovala druhou, se narodil Pepík, rabínův druhý vnouček, světélko radosti v temné protektorátní realitě.
V červnu 1942 byl Feder se svou rodinou (syn Viktor byl už v dubnu odvlečen do Polska) a celou komunitou kolínských židů transportován do Terezína. Po půl roce nedobrovolného živoření v přelidněném ghettu zemřela rabínova žena Hilda. Feder její odchod těžce nesl a čím více ho trápila osamělost, tím více přilnul ke svým dětem a vnoučatům. V květnu 1944 však musel nastoupit do transportu syn Evžen s manželkou a synem a na podzim téhož roku odjela i dcera Rút s rodinou. Feder zůstal v ghettu sám a věnoval se svým rabínským povinnostem. Sloužil bohoslužby, pohřby, svatby, navštěvoval nemocné, vyučoval, snažil se, aby lidé neztráceli naději a důvěru v Boha.
V Terezíně se dočkal vymodleného osvobození. V euforii z konce války se vrátil do milovaného Kolína netušíc, že to nejhorší má teprve přijít. Namísto šťastného shledání s rodinou, s přáteli, s věřícími, se domů vrátila hrstka přeživších zbídačených lidí popisujících dosud nepředstavitelné hrůzy vyhlazovacích táborů. Postupně vyšlo najevo, že z pěti set kolínských židů přežilo nacistické vraždění pouhých 69 lidí. Z dětí a vnoučat sedmdesátiletého rabína nepřežil nikdo. „Zbyly mi po vás jen staré podobenky,“ napsal ve smutných dnech roku 1945, „mnohokrát za den beru je do ruky a dívám se na vás. Hledíte na mne mile, přívětivě, ale mně to nestačí…Přál bych si, abyste mne vzali kolem krku a řekli: Tatínku náš, máme tě všichni rádi.“
Starší židé v těch dnech chodili po městě jako bez duše, zavřeni do svého vnitřního žalu, do svých vzpomínek, výčitek, nezodpověditelných otázek přeživších. Své blízké neměli možnost pohřbít, navštívit jejich hroby, důstojně se s nimi rozloučit. Mladí naopak trauma ukryli hluboko v sobě, šetřili energií na nový začátek v budoucím židovském státě nebo někde za oceánem a ze vzpomínek na válku si pro zbytek života vytvořili tabu. Osiřelý rabín zasedl ke psacímu stolu odhodlán postavit rozpadající se komunitě „literární pomník“.
Jeho kniha Židovská tragédie byla jednou z prvních publikací, která přinesla svědectví o zločinech holokaustu z pohledu obětí. Feder v ní popsal život kolínských židů za první republiky i za okupace, podrobně se věnoval útrapám obyvatel terezínského ghetta. Sebe sama, své vnitřní prožívání, trápení, rabín spíše upozadil, aby dal prostor těm, kteří už mluvit nemohli. V závěru zavzpomínal jmenovitě na některé z nich, staré, mladé, bohaté, chudé, vzdělané, prosté, každému věnoval pár vlídných slov na rozloučenou. V knize se netajil svým pohrdáním německým národem, a však proti Bohu nevznesl jediný protest, nepodsouval mu lidské umysli, neobvinil ho. V době, kdy zdrcení židé hromadně odpadali od víry, on zůstal podobně jako starozákonní Jób Hospodinu věrný.
V roce 1953 byl Feder zvolen oblastním rabínem moravskoslezských náboženských obcí a v roce 1961 se stal vrchním zemským rabínem, nejvyšší židovskou autoritou v Čechách a na Moravě. Dalo by se říci, že podobě jako byla Jóbova věrnost odměněna i věrnost starého rabína byla završena následnými pětadvaceti lety aktivního tvůrčího života, které z velké části naplnil prací s mladými lidmi. Je ale docela možné, že by toto přirovnání odmítl. Text své knihy prokládá mnohými citáty a odkazy, ale knihu Jób cituje jen jednou: „Hospodin dal a Hospodin vzal, budiž jméno Hospodinovo na věky velebeno (Jób 1,21).“ Richard Feder zemřel 18. listopadu 1970 ve věku 95 let.
