Asi každý zná pohádku o veliké řepě, která je tak ohromná, že jí děda nemůže ze země vytáhnout, a tak si na pomoc přivolá babku, vnučku, pejska, kočičku, ale teprve když se k nim připojí myška, podaří se řepu ze země dostat.
Ten příběh není natolik banální, jak se může na první pohled (poslech) zdát. Vzkazuje nám, že se v životě dostáváme do situací, na které vlastními silami nestačíme. Nemusíme se stydět požádat druhé o pomoc a není třeba propadat malomyslnosti hned při prvním nebo druhém neúspěchu. Trpělivost, vytrvalost a spolupráce dřív nebo později výsledek přinese. Dále nám říká, že každý jsme sice jiný, a to až do té míry, že si v ledasčem odporujeme (pes vs. kočka, kočka vs. myš) a za běžných okolností si vjíždíme do vlasů. Přesto přese všechno, sledujeme-li společný cíl, je dobré překonat rozdíly, které nás jindy rozdělují.
Pohádka má koneckonců i svůj, s nadsázkou řečeno, politický podtext. Kdekdo by jí možná označil rovnou za „levičáckou“, neboť klade na stejnou úroveň neproduktivního důchodce, mladého perspektivního člověka, užitečné (a sympatické) domácí zvíře a neužitečného (ba dokonce škodlivého a mnohým odporného) hlodavce. I když je každý z nich jinak silný a z objektivního hlediska přispívá do společného úsilí jinačím dílem, jsou si rovnocenně nepostradatelní. Jednotlivec se smysluplně realizuje jen jako součást celku a vypadne-li byť ten nejnepatrnější a nejslabší z nich, celek se stává nefunkčním.
Často slyším lamentování nad tím, že „obyčejný člověk“ je bezbranný vůči zlovůli těch „na hoře“, co mají peníze a moc, že je zkrátka příliš nedůležitý, aby bojoval s věcmi, které ho v jeho okolí štvou, že byl v minulosti už párkrát někým podveden, zklamán atd. atd.. Podobné řeči jsou populární, protože nás zbavují odpovědnosti a propůjčují smysl našemu setrvání v nečinnosti. Kdo nic nezpůsobil a na nic nemá vliv, přece logicky za nic nenese odpovědnost. Smysluplné je se s tím smířit a nic nedělat.
Ano, v zásadě lze souhlasit s tvrzením, že proti mnoha věcem samotný člověk nic nezmůže, i kdyby se rozkrájel. Děda z pohádky také nebyl schopen vytáhnout řepu ze země sám, a dokonce ani poté, co se k němu přidala žena s vnučkou. Ovšem ať už se identifikujeme s kteroukoli postavou, je pro nás v pohádce mezi řádky vepsáno i napomenutí, že nás tato skutečnost automaticky nezbavuje odpovědnosti. Vždyť ze všech nejvíce by o své síle a nenahraditelnosti mohla pochybovat slabá šedivá myška, i když to byla paradoxně právě ona, kdo měl v příběhu rozhodující vliv. Britský konzervativní politik z 18. stol. Edmund Burke to „dospělácky“ vyjádřil svým velmi slavným výrokem: „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné, aby slušní lidé nedělali nic.“
Je to jen pohádka a jako takovou jí musíme brát. Pohádka nám totiž nepopisuje svět, jaký je, ale jaký by měl být. V pohádkách zpravidla vyhrává dobro nad zlem, spravedlnost nad svévolí. Jak víme, v životě tomu tak vždy nebývá, nicméně to neznamená, že bychom o to neměli alespoň usilovat.
