25. června 1919 zemřel v Radimi čtyřiaosmdesátiletý Vojtěch Jonáš. V obci se tak symbolicky uzavřela jedna historická epocha. Jonáš byl posledním zdejším pamětníkem, který v mládí robotoval pro vrchnost.
Osm měsíců před jeho smrtí, hned potom, co se po vesnici rozneslo, že byla vyhlášena Československá republika, jali se rozradostnění Radimáci strhávat rakouské orlice z trafiky a budovy pošty. Krom toho sundali také z panského špýcharu a z objektu bývalého pivovaru znaky knížecího rodu Lichtenštejnů. Rozpad habsburské monarchie měl přinést i definitivní konec jejich „vlády" v Radimi.
Nejdůležitějším společenským tématem se v prvních letech samostatnosti stala pozemková reforma spočívající v přerozdělení knížecí půdy místním bezzemkům a drobným zemědělcům. Lichtenštejnové vlastnili radimský zámek s velkostatkem od roku 1783 a mezi místními se velké oblibě netěšili. Německojazyčná šlechta byla v té době v Čechách nepopulární v podstatě všude, ale tady bylo její postavení přeci jen ještě o něco komplikovanější. Kromě specifické politické situace v obci, to mohlo být důsledkem i dávno zapomenutých událostí z před-lichtenštejnské historie radimského panství.
V sousedních Chotuticích, které bývaly součástí panství, se nalézá nenápadný kopec Viselec. O původu jeho názvu se traduje, že pochází z dob roboty. V lese, který tu kdysi stál, byli na stromy věšeni vesničtí rebelové na rozkaz zámecké vrchnosti. Viset museli tak dlouho, dokud těla sama po zetlení nespadla dolů. Jestli má pověst pravdivý základ, těžko říct. Víc než o konkrétní historické události, svědčí o konfliktním vztahu mezi místními vesničany a úředníky vrchnostenské kanceláře. Zkušenost to zřejmě byla natolik traumatizující, že se (i prostřednictvím podobných pověstí) přenášela z generace na generaci a negativně tak ovlivňovala vzájemné soužití v proměnách dob pozdějších.
Josef Peduzzi byl správcem panství, když Radim vlastnili Kinští. Za jeho úřadování zámek prosperoval. Peduzzi byl mimořádně nadaný hospodář, výkonný workaholik dosahující záviděníhodných výnosů. Kromě svých schopností ale „vynikal“ i nezvykle tvrdým zacházením s robotníky. Milčický rychtář František Vavák o něm ve svých Pamětech píše: „Křičel, proklínal, lidi bil a co onen Dionysius ze Syrakus poddané trápil.“ Zatímco správci okolních panství Peduzziho obdivovali a přáli si být podobně úspěšní jako on, poddanými byl ze srdce nenáviděn.
Během selského povstání se na zámek dne 22. března 1775 přiřítil dav lidí. Tak jako před tím v Cerhenicích a Poděbradech i zde požadoval vydání tzv. „zlatého patentu“. V tomto ve skutečnosti nikdy neexistujícím listu měl císař Josef II. dát svobodu všem českým nevolníkům. Vzbouřenci byli přesvědčeni, že jim vrchnost jeho existenci záměrně tají. Správce radimského panství stačil včas ujet do Prahy, a tak si rozlícený dav vybil zlost alespoň na zámku samotném, který vyraboval a poničil (naštěstí nepodpálil). Přitom mělo údajně dojít i k lynčování panského myslivce, který si zachránil život útěkem a skrýváním se v nedaleké bažantnici.
Nemůže být pochyb o tom, že se do útoku na zámek zapojili také místní vesničané, i když se už nikdy nedovíme, kolik jich bylo, kdo tak učinil z donucení a kdo z vlastního přesvědčení. Nicméně v následujících letech se situace poddaných v Radimi přeci jen zlepšila. Nevolnictví bylo zrušeno a panství přešlo do majetku Aloise Josefa Lichtenštejna. V zápisu z roku 1805, kdy zemi trápila neúroda, Vavák obdivně píše o zámeckém vrchním Václavu Assmanovi, který pomáhal v nelehké době chudým. Prodával jim panské obilí, ječmen a další suroviny na dluh a za nízké „netržní“ ceny. V té době podobná vstřícnost nebyla běžná.
Během druhé poloviny 19. století se zásadně proměnila politická, sociální i demografická situace. Revoluční rok 1848 znamenal konec roboty a s ní i veškeré poddanské povinnosti vůči vrchnosti. Zrodila se nová vrstva sedláků, kteří byli skutečnými vlastníky půdy, svobodnými občany rakouskouherského státu. Zprovoznění železniční tratě z Prahy do Olomouce a později z Peček do Bečvár přineslo rozvoj cukrovarnického, chemického a strojírenského průmyslu. Původně zemědělský region tak získal zemědělsko-průmyslový charakter a počet obyvatel se více než zdvojnásobil. Ruku v ruce se všemi těmito změnami přišla ideologie socialismu.
O nutnosti provést pozemkovou reformu panoval v novém československém státě všeobecný koncensus. Usilovaly o ní všechny relevantní síly napříč politickým spektrem. Smyslem reformy bylo jednak zmírnit majetkovou nerovnost na českém venkově, a jednak také odčinit historickou křivdu z dob pobělohorského feudalismu a rekatolizace.
V Radimi byla nejsilněji zastoupena KSČ. Radimští komunisté si reformu představovali radikálnější a hlavně rychlejší. Už v létě 1921 pohár trpělivosti místních obyvatel přetékal. Od ředitele panského velkostatku Prokůpka (jenž si vysloužil přezdívku Lomikar) se lidé dožadovali přídělů půdy do pachtu. 23. července náročné emotivní jednání vyvrcholilo rozbitím osvětlení v jednací místnosti a slovním napadením ředitele. Na rozdíl od myslivce z 18. století Prokůpkovi nešlo o život, nicméně i on se od výprasku zachránil jen včasným útěkem.
Ve 20. létech byla na základě přijímaných zákonů ukrajována z Lichtenštejnského velkostatku zemědělská půda. Knížecí rod za ní sice dostával od státu finanční náhradu, ta ale představovala jen část její reálné hodnoty. Stát jí pak za tuto třetinovou či poloviční cenu přeprodával novým majitelům, zpravidla drobným rolníkům a bezzemkům z řad průmyslových dělníků. Zatímco sedláci odmítali prodávat svou půdu pro výstavbu domů, pozemková reforma umožnila část knížecích polí rozparcelovat na stavební pozemky a odstartovat stavební boom. Protože tyto parcely ležely hlavně podél silnice mezi Radimí a Chotuticemi, došlo k postupnému splynutí zástavby obou obcí.
Po těchto reformách z původního Lichtenštejnského velkostatku zbylo 127 hektarů polí, pastvin a zahrad, dvůr se špýcharem a několika dalšími hospodářskými budovami. Radimští komunističtí zastupitelé uvažovali o odkoupení tzv. zbytkového statku, ale zůstalo jen u nerealizovaných úvah. Velkostatek s polnostmi, s renesančním zámkem s téměř dvouhektarovým anglickým parkem a novogotickou kaplí prodal kníže Jan II. z Lichtenštejna v listopadu 1926 přednostovi II. kožní kliniky v Praze Jaroslavu Bukovskému. Univerzitní profesor, který byl mimochodem i osobním lékařem Masarykovy rodiny, zakoupil velkostatek pro svého syna Jaroslava, který na něm následně hospodařil.
Prodej knížecího majetku brali radimští komunisté úkorně, tím spíš že kupní cena 890 tisíc Kčs byla považována vzhledem k jeho velikosti za hodně nízkou. Na svou historickou příležitost ho získat pro obec museli ještě pár let počkat. Zato pak už za něj nemuseli platit vůbec nic.
Pokud jde o Lichtenštejny, pro ně Radim definitivně přestala existovat 4. června 1927, kdy soud potvrdil zápis pozemkového úřadu o kupní smlouvě. Po druhé světové válce Lichtenštejnové přišli na základě Benešových dekretů o veškeré své majetky v Česku, s čímž se dlouho nehodlali smířit. Poukazovali na to, že nikdy nebyli říšskými Němci, ale příslušníky neutrálního knížectví. Kvůli jejich neuznaným majetkovým nárokům se stalo Lichtenštejnsko dokonce jediným státem na světě, který po rozpadu federace v roce 1993 neuznal suverenitu České republiky, a učinil tak až o šestnáct let později.
Foto: MAS Podlipansko, Živá kronika.
