Když jedete vlakem od Prahy směrem do Kolína, kousek za Pečkami uvidíte stát v polích po levé straně staré stavení.
Solitérní domy v otevřené krajině daleko od silnic a staveb nejbližší vesnice, městečka, nejsou v Polabí obvyklé a mohou působit tajemně. Tady v prostoru mezi Dobřichovem a Ratenicemi se rozprostírá téměř dokonale rovná pláň protnutá neméně dokonale rovnou přímkou železniční tratě. Opodál v porostu náletových dřevin chátrá jeden takový tajemný dům. Před více než dvě stě lety stál u velikého rybníka. Rybník byl nazýván Dobřichovským, Cerhenským, někdy Domeckým a jindy se mu říkalo jen Domek podle osamoceného stavení u jeho hráze. Nejpoetičtější z názvů byl Klenot.
Několik stovek metrů od domu směrem k Dobřichovu roste malý nepřístupný remízek. Místní pověst tvrdí, že zhruba někde tady v dávných dobách stávala dřevěná tvrz. Její majitelé byli horlivými přívrženci Mistra Jana Husa. Jednoho únorového dne sem přitáhla banda křižáckých zbrojnošů. Pán tvrze jménem Jíra před nimi stačil schovat na neznámé místo rodinné jmění. Křižáci ho zabili a tvrz podpálili, pečlivě ukrytý poklad ale nalézt nedokázali. Povídá se, že od té doby vždy na výročí Jírovy smrti září nad místem zakopaného pokladu zlatá záře.
Už v dobách dřevěné tvrze se východně od ní měl nalézat malý rybník. Ten ale spolu s ní vzal zasvé při stavbě nového, rozlehlejšího, který dal roku 1512 postavit Mikuláš Cerhenský z Dražova. Blíže Ratenicím u výpusti vyrostla kamenná renesanční bašta (v 18. století barokně přestavěna) pro porybného (baštýře). To je dnes onen tajemný dům v polích. Pověst praví, že se v něm zabydleli potomci majitelů zaniklé tvrze. Z nejstarších záznamů z poloviny 17. století víme, že v domě žili, kromě jakéhosi Matěje Duška s manželkou Dorotou z Ratenic, také Alžběta a Jan Domecký, jejichž příjmení bylo nepochybně odvozeno od bydliště u stejnojmenného rybníka.
Klenot Mikuláše Cerhenského nebyl jen tak ledajakým rybníčkem. Patřil mezi největší v Čechách, byť odhady jeho velikosti se různí. Podle jedněch dosahoval 210 ha, podle druhých až 416 ha plochy. Přítok vody obstarávala říčka Výrovka s Cerhenickým potokem. Hluboký byl 3 metry. Výjimečný byl svým náhonem o osmi stavidlech a dobře zhotoveným hydraulickým vodovodem. Jeho stavba byla pochopitelně nákladná. Mikuláše Cerhenského natolik finančně zruinovala, že rybník nakonec propadl věřitelům. Ti jej následně prodali Michalovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Klenot pak ještě několikrát změnil majitele. Vlastnili ho Valdštejnové, Smiřičtí, Lichtenštejnové aj.
Podle černokosteleckého urbáře z roku 1677 se v něm chovalo přes 36 000 kaprů a 1 440 štik. Zdejší ryby prý byly vyhlášené pro svou mimořádně dobrou chuť. Výlov trval tři až čtyři týdny a byl vždy velkou společenskou událostí, které se rádi účastnili lidé z širokého okolí. Z Kostelce nad Černými Lesy se sem vozilo pivo a rybářská bašta na hrázi fungovala jako dočasný šenk. Jenže české rybníkářství v 17. století mělo svou zlatou éru už za sebou a v následujícím století to s ním začalo jít pěkně z kopce.
Jak vznikl název Klenot? Nevíme. Možná díky pověsti o zakopaném pokladu, nebo jeho vysoké ceně, která dovedla stavitele k bankrotu a možná byl prostě jen krásný. Když dnes jdeme od bývalé rybářské bašty polní cestou ke trati, můžeme si už jen představovat, jak to tu kdysi vypadalo. Cesta vede v místech dřívější rybniční hráze, na které rostly košíkářské vrby. Po hrázi chodívala procesí při svatoprokopských poutích do Chotouně. Tudy se na den sv. Jana Křtitele 24. června roku 1675 valila voda. Tehdy to byla vůbec ta nejničivější povodeň, kterou Klenot za svou existenci zažil. Hráz musela být na třech místech prokopána, ale konec samotného rybníka měl přijít až o mnoho let později.
V současnosti si spojujeme krajinu velkých rybníků hlavně s Třeboňskem. O dost slabší je povědomí o zaniklé rybniční soustavě ve středním Polabí. Existence některých rybníků severně od Poděbrad je doložena už ve 14. století. Nalézali se mezi nimi opravdoví velikáni, např. Křečkovský rybník zabíral 140 ha, Chlebský 207 ha a Bobnický 233 ha plochy. Největší Blato dosahovalo rozlohy neuvěřitelných 997 ha a předčilo tak i jihočeský Rožmberk.
Kromě těchto obrů byla tehdejší polabská krajina doslova poseta menšími rybníky a rybníčky. Jen v bezprostředním okolí Klenotu, mezi Radimí, Dobřichovem a Pečkami, nebo Ratenicemi a Vrbovou Lhotou bychom natrefili hned na několik z nich. Dnes nám je připomínají přinejlepším jen místopisné názvy, jako je „Na rybníce“, nebo „Na tetřevu“. Můžeme je obdivovat nanejvýš z josefínských vojenských map, a to je docela škoda. V 21. století, kdy se čím dál naléhavěji ukazuje potřeba umět zadržet vodu v krajině, by nám ty rybníky přišly vhod. Co vlastně způsobilo jejich zánik?
Obecně se má za to, že ubývání rybníků v Čechách zpustila třicetiletá válka, během které došlo k zanedbání údržby a zpřetrhání leta fungujících obchodních vztahů. Ale i samotné jejich množství nejspíš přispělo k postupnému úpadku rybníkářského odvětví. Přesycení trhu s rybami tlačilo ceny rybího masa dolů, zatímco náklady na suroviny i námezdní práce naopak rostly. Začalo být ekonomicky výhodné časté letnění rybníků a jejich osévání. Rybniční dna poskytovala nadstandardně úrodnou půdu.
Nezanedbatelný byl vliv extrémního počasí. V 17. a 18. století bylo totiž Česko vystaveno několika problematickým periodám, kdy nadprůměrně teplé, suché roky střídaly naopak ty podprůměrně chladné, deštivé. V době veder trpěly mlýny nedostatkem vody nezbytné k semletí obilí. Rybníkáři byli nuceni k vypouštění rybníků, aby vodu mlýnům zajistili. Za chladného a vlhkého počasí jim byl pro změnu přičítán negativní vliv na počasí. A za krutých zim zas mělké rybníky ve středním Polabí snadno celé promrzaly. S růstem populace narůstal hlad po orné půdě. Aristokracie se v dobách neúrody obávala zoufalých poddaných požadující parcelaci rybniční půdy (třeba v dubnu 1791 došlo před zámkem v Poděbradech za tímto účelem ke srocení několika set lidí).
Provozovat rybníky se přestalo vyplácet, proto v průběhu 18. století z české krajiny hromadně mizely. Uvolněné pozemky sloužily zemědělství. Výjimečně na nich vznikala nová osídlení (např. dnešní osada Kovansko u Nymburka založena německými imigranty v prostoru bývalého Bobnického rybníka). Klenot byl na tom ještě docela dobře, protože své největší konkurenty přežil o několik desetiletí. Pravděpodobně existoval až do poloviny 30. let 19. století. Poté i on ztratil svou cenu a byl využit jako louka pro pěstování sena pro potřeby vojenského eráru. Definitivní konec nastal roku 1843 stavbou železniční tratě z Prahy do Kolína, která jeho plochu přepůlila vedví a prakticky tak navždy znemožnila jeho případné obnovení.
Bývalá rybářská bašta se tak ocitla uprostřed rovinatých lánů. Sloužila jako domov pro hlídače panských polí a myslivce z přilehlé bažantnice. Ve 20. století ji rozdělili na dvě bytové jednotky s odlišnými čísly popisnými. Dnes není trvale obydlena a její rozpadávající se zdi nenaskýtají kolemjdoucím příliš utěšený pohled. Spolu s nedaleko rezivějící výpustí nenápadně svědčí o zašlé slávě rybníka Klenot. Nic dalšího tu po něm nezbylo. Snad až na komplikace, které i po dvě stě letech od svého zániku způsobuje železničářům. V současnosti probíhá rekonstrukce železničního úseku Velim – Poříčany a v místech, kde býval, je prý kvůli narušení a větší nestabilitě železničního spodku oprava nejvíce urgentní.
