První dny do mě Dino horem pádem hustí všechno o SIM kartách a telefonech, cenách volání, smlouvách, nabíječkách a bla bla. V mezičase mi na netu ukazuje profily českejch fotbalistů v čínštině. Taky fotky všech mejch kolegů z aucklandský a christchurchský pobočky a o každým prohodí pár slov. Zaujala mě herečka Carolyn (třeba Pevné Pouto / Lovely Bones). Napůl točí filmy a napůl maká pro Vodafone. Jak podotknul Dino: „What the fuck happened to the movies?!“
Vprostřed tej nalejvárny náhle zvážní a oznamuje, že přichází chvíle na velice důležitou informaci. Ukazuje mi adaptér značky Korjo a ptá se, jak bych ten název přečetla. Krátce se zamyslim a řikám: „kordžou“. Dino chytne záchvat smíchu.
„Tak ne, no… tak já nevim.“„Ne, ne, přečetlas to perfektně, ale problém je v tom, že… to v čínštině znamená, no jako… no jako blow job.“„What?“ :D„Jo, takže když si Číňan koupí telefon, hlavně se ho neptej: „Do you need a Korjo?“, ale vždycky jen „Do you need an adapter?“Pak pobaveně vykládá, jak tu kdysi pracoval jeden Američan, co to samozřejmě nevěděl, a dotázal se na Korjo postaršího Číňana. Vůbec nechápal, proč chlápek úplně nadskočil. Myslel, že se nějak strašně přeřek. Takže mu to pro jistotu ještě zopakoval, načež se pobouřený muž s brbláním otočil na podpatku a odfofroval pryč. Když se pak Američan celej zmatenej ptal, co udělal špatně, Dino se mohl umlátit smíchy.Stejně reagoval, když v nestřeženým okamžiku spatřil můj mobil. A pak chvíli vypadal, že váhá, jestli mu nehráblo, když mě najal. Říkám, ať je rád, že neviděl můj notebook, páč to by ho zabilo. I mně přišlo absurdní tahat takovej krám přes půlku světa, ale na zakoupení novýho a menšího nebyl čas ani peníze, a tak když můj otec prohlásil, že ho mám prostě vzít a případně pak kdekoli zahodit, přišlo mi, že to dává smysl.O Dinovi můžu zatím říct, že je s ním sranda. Furt nadává a na oko se rozčiluje, na každýho má připravenou snůšku fórků a šťouchů. Trochu mě ale děsí jeho otevřená nenávist vůči Indům, kterou se zatim snažim glosovat s nadhledem, a moje peskování za rasistický hlášky je částečně v žertu, ale u něj to na joke moc nevypadá. Vždycky, když k nám nějaký zavítaj, snažim se nenechat ho s nima vůbec mluvit, protože je na ně vyloženě nepříjemnej. Bytostně mu vadí, že jsou hlučný a vždycky ve velkej skupině. Namítám, že je to kulturní záležitost, a on pokyvuje, ale ten zlověstnej vykřičník mu z očí nemizí.Kromě něj pracuju ještě se Zeem, kterej je něco jako jeho pravej opak. Vždycky úhledně oblečenej, rozvážnej Thajec s příjemným tichým hlasem, co tu žije už 10 let a kromě Vodafonu pracuje ještě vedle ve směnárně.Zákazníci se hrnou jen po příletu letadla, a tak v mezidobí můžem jen vysedávat, pozorovat dění a drbat. Ostatní zaměstnanci letiště jsou na tom podobě, takže se za náma neustále někdo stavuje na kus řeči, a já se tak seznamuju se spoustou zajímavejch (různě jetejch) lidí.Jako je třeba policajt Jason, kterej chodí Dina učit anglický sprostý slova a úchylný fráze. Já u něj mám okamžitě respekt, páč všechny znám. Nicméně se nějakej novej slovní zásobě přiučuju taky, už vim, jak se na Zélandu nadává policajtovi, když ho chcete urazit: pig, bacon, po-po, five-o nebo taky the filth. Jason mě vybavuje svojí vizitkou, kterou mám prej použít jako případnou propustku z vězení. Se hodí. Na ruce má vytetovanej jakejsi nápis písmem, který jsem v životě neviděla, a nechce prozradit, co to znamená ani v čem je to napsaný. Vypadá to jako arabština, ale není, posílá mě někam i s perštinou, turečtinou a urdštinou. No nic, zkusim na něj zas něco příště. Dino nechce, aby k nám chodil, páč to vypadá blbě a odrazuje zákazníky. Možná i proto, že neustále omílá story o pokutování čínskejch řidičů, který „zejména jezděj moc pomalu a nedokážou se udržet mezi lajnama na silnici.“ Případně na silnici vůbec. Taky má velkou prču z jeho těžkejch černejch bot, o kterejch tvrdí, že takový nosej jenom skinheadi a před dvaceti lety by ho za to zabásli. Nicméně uznává, že jsou beztak vyrobený v Číně.„Is there something you Chinese don’t make?“ přisazuje.„Money,“ odbíjí pohotově Dino.Párkrát se ještě pozastaví nad tím, jestli je tohle vhodná obuv pro Číňana-manažera. Za sebe řikám proč ne, hlavně když je jim oběma putna, že já si hovim ve vysokejch papučích.
Tenhle job bych zatím shrnula tím, že nemám páru o tom, co dělám (nebo o tom prostě vím naprostý hovno, chcete-li, to bude asi výstižnější), ale jelikož jsem na zákazníky (na rozdíl od šéfa) milá, tak mi to zatím prochází. Po večerech bych se měla šprtat druhy tarifů, ale místo toho si hledám, jakej je rozdíl mezi iPadem a iPodem, a youtube videa o tom, jak vložit simku do telefonu. Takže asi tak.
