Ačkoli se zdá, že mě ten stav dohání čím dál tím míň, občas se mi vážně stejská. Po ČR, rodině, blízkých, minulosti. Po tom, kým jsem byla před pár lety. Myslim, že to kolem mě všechno neustále krouží a čas od času mě to prostě sejme. Vše začne nějaká zdánlivá blbost… ze který ale spolehlivě píchne u srdce. Jako když mi Dino v práci ukazuje fotku pražský tramvaje a ptá se, co to je. Nebo na mě uplně náhodně na youtube vyskočilo video, kde zpívá Lucie Bílá s Alešem Brichtou. Bulila jsem jak debil. Normálně by mě rozbrečelo maximálně to, jak je ten song špatnej. Tady se tak ale stalo zaprvý, protože to bylo česky, a zadruhý, protože Lucie Bílá vypadá úplně jako moje máma.
Steskům moc nepomáhá ani job na letišti. Denně vypravujete na cestu desítky letadel… a žádný z nich není vaše. Kolikrát za nima koukám a říkám si, že sednout na jedno takový, za dva dny jsem doma. Pak ale rázem naskočí otázka: No jo, ale co tam?, která mě zase vrátí zpět do reality.
Moc si nedokážu představit odsud odjet. Důvodů je spousta, a jeden z těch hlavních (pravděpodobně vůbec ten nejdůležitější) jsou lidi. Nezávidí si, neškodí, naopak tu naprosto běžně jeden druhýmu nezištně pomáhá. Je tu tak silná koncentrace přistěhovalců, že jste vlastně všichni na stejný lodi. Kdosi mi řekl, že poměr cizinci versus Kiwi je 1:3. Možná v jiných částech Zélandu, nicméně Queenstown je tak minimálně 10:1. Nikdo vám ani omylem nedává sežrat, že sem nepatříte, naopak. „Češka? Hustýýý! Hrozně rád bych se podíval do Evropy, Praha musí bejt nádherná… ještě váš prezident krade pera?“
Je to zvláštní, jak vřelý a přátelský jsou místní k cizincům. Neříkám, že bych měla třeba ve Skotsku špatnou zkušenost, ale občas prostě cítíte, že se na vás lidi kvůli akcentu dívají lehce svrchu. Každopádně si velice dobře pamatuju, jaká xenofobie (a rasismus) panuje v Čechách. Je to mnohem větší ostuda než to pero. Novozélanďani si taky pravděpodobně dobře uvědomujou, jaká bomba jsme my všichni na working holiday pro jejich ekonomiku. Je to podle mě naprosto brilantní tah. Dovalíte sem, pracujete za jejich minimální mzdu a pak, když už tu jednou jste (je to přece jen pěkná dálka a hlavně to vízum lze získat pouze jednou za život), tak si to tu koukáte užít a procestovat, co můžete, a tak jim ty peníze zase narvete zpátky.
V místním životním stylu si libuju jako prase v žitě. Všechno plyne tak nějak nenuceně, no stress, nikdo nic nehrotí. Kdykoli vám přijde, že jste něco posrali, dostane se vám odpovědi Don´t worry, bro. Panuje tu tak uvolněná atmosféra, že je to pro mě kolikrát až neuvěřitelný. No někdy teda i moc. Jako třeba když jsem se poprvé rozhodla využít queenstownskej autobus. Normálně teda všude stopuju (ještě se mi tu nestalo, že by mě nenabralo maximálně třetí auto, co projede kolem), ale občas je prostě pohodlnější zkusit bus. Respektive mohlo by.
To, že jsou místní autobusy vtip, slyšim na každým rohu. Na něco jako jízdní řád se můžete rovnou vykašlat. Bus, kterej by dorazil na čas, tu pravděpodobně ještě nikdo neviděl, a mimoto je to příšerná drahota. No jo, nicméně jednou ráno jsem se ocitla v centru a potřebovala se dostat do práce, neměla jsem zrovna času na rozdávání, a na zastávce mi kdosi sdělil, že bus, co tu měl dávno bejt (haha) se ještě neukázal, a tak je šance, že brzy dovalí. No a taky že jo. A řidič to totálně zabil.
Že jede solidně pozdě, ho samozřejmě vůbec netankovalo, byl v super náladě, jen si pískal. S každým prohodil pár slov, jak se máte, pohoda. Celkem pobavena jsem zapadla do sedačky a doufala v zázrak a včasný dojezd do práce. K mýmu překvapení ale řidič začal po chvíli zastavovat a zakempoval to u chodníku uprostřed ulice, autobusová zastávka široko daleko v nedohlednu. No co to? Otevírá dveře a huláká na jakýhosi týpka, kterej visí na stromě. Asi se tam snaží něco přidělat nebo co. „Hey, bro!! Jak to deee?“ Ukazuje se, že je to jeho kámoš, a je potřeba probrat, jak se vede, co doma a tak. Nevěřícně na to koukám a musim se tlemit. Nejdřív to jen s rozcapeným úsměvem pozoruju, ale když už to trvá fakt absurdně dlouho, musim se smát nahlas. Jsem nežrala.
Doma to pak vyprávim Lise, čekám, jak bude pobouřená, ale ona nehne brvou a zatrumfuje to story o svej jízdě autobusem před tejdnem, kdy si týpek (co už jel samozřejmě taky pozdě) zastavil, aby v klidu odpověděl na smsku…
Ale zas je obrovský plus, že jsou ty řidiči hrozně milí a hlavně obdivuhodně v pohodě. Co jsem na Zélandu, začala jsem si tu strašně ujíždět na kafi. Jednu dobu jsem jezdila ráno domů autobusem skoro každej den a vždycky se mnou nastupovalo i moje soy latté. Vpředu vehiklu se skví obrovská cedule s nápisem „No drinks, no food“, ale na moje kafe mi nikdy nikdo nic neřek. A to ani, když jsem si tam jednou nakráčela ověšená asi milionem věcí, posledním volným prstem jsem se snažila vyštrachat drobný, kafem se polila a rozlila ho i všude po zemi. Týpek na to jen tak koukal, protlemil mě a prohodil, ať dávám bacha, že to musí bejt horký. No opařila jsem se jako prase, to je pravda.
Rána vůbec občas bejvaj vtipný. Loučila jsem se takhle v centru s jedním mladíkem, objetí, pusa. Vedle nás zrovna parkovali pošťáci. Vyskočej z auta a jeden prej: „Heeej, free hugs and kisses, můžu dostat taky??“ Já: „Jo, jasně, ale rozdává je jen on“ a ukazuju na svůj doprovod. Pošťák se na zlomek sekundy zarazí, týpka si přeměří a zahlásí: „No jo, tak jo, pojď sem kámo! Ale jen objímat, nelíbat, please!“ A už ho drtí.
O queenstownské komunitě místních v příště, na jeden článek by to bylo moc:)
Zaujalo: Umět bruslit je divný
Na místním zimním stadionu jsem za největšího profíka. Když bruslim, lidi čumí a už několikrát mě někdo poprosil, abych mu vysvětlila, jak se to dělá. Podotýkám, že rozhodně nejsem žádná balerína, prostě se jen udržim na nohou. Což je mnohem víc, než tu zvládně většina spolubrusličů. Asi to bude mít co dělat s tím, že je tu tolik Jihoameričanů a Asiatů, který se s ledem setkali poprvý. Nicméně ani Kiwi neumí. Haha, díky rodičové, že jsme mě to jako škvrně naučili :) Janice to statečně zkusila jednou.
Tady na fotce se tváří téměř profesionálně (ačkoli se neválí po zemí pouze proto, že ji držim), nicméně o chvíli později spadla na prdel, ošklivě si narazila kostrč a od tej doby odmítá brusle nazout. Nechce, aby ji do letadla domů museli vyzdvihnout pomocí výtahu pro nemohoucí, páč bychom se jí u toho všichni hrozně smáli.
