Brad zavolal hned druhej den. Jestli prej mám pořád zájem a že mě zve na drug and alcohol test a taky vyplňování stohů papírů. Jsem samý thanks, ale on mě hned brzdí, že ještě musim projít tím testem. Že jsem sice jednou nohou ve dveřích, ale ještě ne uvnitř. Ježišmarja, Brade, klid.
Za minutku dostává stejný instrukce i Janice, a tak zahajujem válečnou poradu. Máme dilema. Za tři dny se dozvíme, jestli nás vzali do Wanaky – jestli jo, pravděpodobě zvolíme stěhování, a drug test, o kterým Brad tak zapáleně vykládal, přijde v niveč. A tak seberu odvahu a volám kamennej Emmě, abych se zeptala, jak to vypadá. Ta mě zchladí, že dřív jak příští tejden výsledek vědět nebude.Job na letišti začíná až začátkem června, tak uvažujem, že bychom zašly za Bradem, vysvětlily mu situaci a nadhodily, jestli by ten test nešlo odložit na pondělí. Haha, bude si myslet, že měl pravdu a my fakt v něčem jedem a snažíme se to oddálit. Nebo taky prostě vezme rovnou někoho jinýho, zájemců je kotel. Můžem jít samozřejmě na ten test a pak případně říct, že jsme dostaly jinej job a nashle. Jako jasně, že to takhle dělaj všichni, ale my nejsme „všichni“, takže nad tim mudrujem a mudrujem, řikám, si, že pokud se zachovám čestně, moje máma na mě bude hrdá (nejsem si teda jistá, jestli by spíš neřekla, že jsem uplně blbá), ale možná taky nebudu mít co žrát. No nakonec zkonstatujem, že Air New Zealand maj peněz jak želez a pár set babek za náš test je nezruinuje.Na letišti mě nejdřív čeká vyplnit horu papírů, Brad mi s tím pomáhá a mezi řečí prohodí, že zatím vzal jen mě, Janice a nějakou Francouzku, páč se zdáme fakt nice. Tak dík viď. Do toho do mě Glen hustí o tom, jak byl v Praze, jak ochutnal svíčkovou a že prej slyšel, že peču luxusní apple crumble… what?! Devon se evidentně chlubil servisem, co má doma.Následnej test s paní zdravotní sestrou probíhá v pohodě, měří mi taky zrak a sluch, a tak se dozvídám, že můj sluch je nadprůměrnej – asi kompenzace za to, že bez brejlí vidim tak krok před sebe. Když chce Brad vědět moje míry kvůli pracovnímu tričku a kalhotám, nastává menší problém, protože netušim, jaký číslování tady vlastně maj (to samý s botama), a tak mi klade na srdce, ať si skočim někam pár věcí vyzkoušet a pak mu napíšu smsku. Provedu, šéfe.Večer se koná rozlučková večeře (a.k.a. česnekový hody) s Leonem, kterej konečně odlítá domů. Respektive to ještě bere přes Kambodžu, Laos a Indii, kam se chce podívat. Instrukce jsou, že každej něco vaří. Já dělám česnečku, Janice svou bezkonkurenční zázvorovo-česnekovou rejži a smažený vejce s rajčatama, Leon tradiční čínskou Bak-kut-teh polívku a Max dezert: vydlabanej toastovej chleba, jehož vnitřek se namočí do rozpuštěnýho másla s medem, dá zpátky, pak se to celý zapeče v troubě a navrch se přidá zmrzlina a jelly beans – solidní prasárna, ale bylo to výborný. Číňani se chtějí naučit vyslovovat "česnečka", a tak je to po slabikách učim, načež se týpek poblíž začne nahlas smát – a vychází najevo, že je to Čech. Prej už mě předtím slyšel vykládat anglicky něco o Čechách, ale říkal si, že se asi přeslech, páč myslel, že jsem Španělka. (Nedávno mi jeden Mexičan zase řekl, že vypadám jako Francouzka, tak fakt nevim... nicméně si myslim, že se svým bledobledým obličejem, jak teď už přichází zima, mám ke Španělsku fakt hodně daleko:))
První polívka plná českeku
Druhá polívka dokonce s celejma palicema česneku
Zázvor, šalotka a opět dostatek česneku na Janicinu rejži – ano, tento večer se nikdo s nikým líbat nechtěl.
Max a její nejlepší dezert ever (a prej nejlepší zélandská značka čokolády: Whittakers)Po zbytek večera pak hrajeme UNO karty, Max neustále vyhrává a začne si ze srandy diktovat, co chce od ostatních za každou výhru. Jedná se vesměs o zmrzliny a čokolády. Následujeme jejího příkladu, Janice si přeje třešně a já místní ovoce feijoa a kiwi. Leon se jen tlemí, že ženský pořád něco chtějí. Bude mi chybět, kluk jeden hubatá :)
