Období dešťů vystřídala invaze vos. Jsou všude. Zezačátku jsem byla celkem zděšená, když jsem si večer přitáhla s peřinou k bradě i vosu, co se mi chystala plynule přejít do pusy. Už jsem ale rezignovala. Pochodujou mi po klávesnici. Když cejtim, že mi nějaká leze po hlavě, prostě počkám, až ji to přestane bavit. U večeře se s nima dělim o salát, protože stejně není způsob, jak je z něj dostat. Možná ale přestanu bejt tak v pohodě, co se pavouků týče, tohle člověk v umyvadle mít fakt nechce:
Aaron koupil krávu a chce po mně, abych ji každej den dojila a dělala máslo. Jmenuje se Rosie. A je hrozně hubená – zatím. Což mi připomíná, že nás Aaron nepřestává buzerovat s tím, že nesmíme krmit Marleyho, naopak přitvrzuje – říká, že až bude dostatečně tlustej, tak ho sežere – a díky nám se mu teda sakra krátí čas.
Pracovní situace:
Dostaly jsme s Jan obě odpověď ze ski rezortu ve Wanace!! Paní píše, že jsme ve výběru, nicméně maj strašně moc uchazečů. Posílá ještě pár otázek, který chce, abysme pro ni zodpověděly, než nás pozve na pohovor, aby o nás měla nějaký info předem. Jako: „Kdybyste byla polívka, jaká by to byla a proč?“ Tvl, kam že se to hlásim, do Bohnic? Pak se mi ozval majitel velkýho rekreačního střediska pod Mt Hutt a chce se mnou dát Skype. Tak uvidíme, co vyleze z něj. Taky psal Felipe, ať jdem bydlet k nim, a že nějaký holky, co balej jabka, odjížděj, a mohly bysme teď dostat jejich job… zeptá se nám a čekáme, až dá vědět. Čekáme… a mezitím vymejšlíme různý kombinace, jak to všechno udělat, a co by, kdyby… Karině jsme řekly, že se v úterý ráno pakujem, teď je pátek večer a my nemáme nic jistýho, a ani nevíme, kterým směrem v to úterý pojedem…nicméně každá cesta někam vede, takže žádnej strach :)
