Občas mi někdo pošle email, že čte můj blog a přijde mu to fakt vtipný. To samozřejmě potěší. A tak mi napsal i jeden týpek, co na oplátku za moje psaní, kterým se baví, nabízel, že kdybych někdy potřebovala v ČR něco zařídit,
nemám se na něj váhat obrátit. Nejdřív jsem z toho chytla výtlem a chtěla jsem ho s díky odmítnout a vysvětlit, že nejsem sirotek, a dokonce mám i kamarády. V souvislosti s tim sirotkem jsem si ale po pár dnech uvědomila, že moje máma má o víkendu narozeniny. A že chlápek psal, kde bydlí... shodou okolností je to jen patnáct kiláků od ní. Aha! Tak jsem ho poprosila, jestli by se za ní teda nestavil a nedal jí ode mě kytku.
Přišlo mi to jako dobrej fór, máma nebude chápat, která bije. Když se se svým geniálním nápadem svěřuju ségře, podotkne, že mimochodem děkuje za přání k svátku. A kurva. Hlavně že když měl asi před tejdnem svátek její pes, tak to jsem si vzpomněla.
Chlápek je muž činu a s návrhem bez váhání souhlasí. Ptá se na detaily toho, jak máma bydlí, jak se dostane dovnitř a taky jestli máme psa. Pak si uvědomuje, že to zní, jako kdyby se jí chystal vykrást, a omlouvá se. Chvíli se zarazim nad tím, co to vlastně dělám, ale protože jsem blázen, píšu, že v pohodě, svěřuju mu všechny detaily a informuju ho, že psi jsou dva mentálně narušený jorkšíři, co si mindrák ze svojí velikosti léčej chrčivým štěkotem, ale máma si je určitě pochytá. To, že téměř všichni příbuzný a známý od nich maj díry v kalhotách přibližně ve výšce kolene, vynechávám. Taky vymejšlíme scénář pro případ, že by mu otevřel mamčin přítel, a já se ho snažim přesvědčit, že jako cizí chlap, co jí nese obrovskou kytku, určitě nedostane pěstí. Sestru pověřuju, aby mámě zavolala a nenápadně se poptala, jakej má plán na víkend, abych věděla, kdy bude doma.
Po obdržení informace, že by v sobotu dopoledne neměla být nikde odjetá, dolaďuju s odvážlivcem detaily a on potvrzuje vyzvednutí kytky a slibuje akci provést. Vytisknul jí ode mě i vzkaz opatřenej novozélandskou pětidolarovou bankovkou s tučňákem, aby věděla, odkud vítr vane. Při jeho psaní mi téměř ukápla slza, a tak jsem si říkala, co to teprv udělá s ní.
V osudný den dopoledne jsem já měla noc a nacházela se kdesi v baru. Byla jsem ale lehce asociální, protože jsem netrpělivě čekala na zprávu od chlápka, jak to celý dopadlo. Kolem půlnoci mi konečně hlásil, že nastal zádrhel, protože v domě nebyla ani noha. Hm, ségra je hovno detektiv. Nicméně se na mámu doptal sousedů, shodou okolností rodičů jejího přítele, který na něj sice koukali fakt dost divně, ale potvrdili, že je na správným místě. A tak kytici naaranžoval i se vzkazem před dveře a vzal kramle. Pffff, škoda.
Zanedlouho jsem obdržela i e-mail i od maminky. Museli se těsně minout. Psala, že jsem překonala všechny chlapy jejího života a jsem nejlepší. (Pokud to některej čtete – sorry.) A ona že zas překonala první pokus o infarkt. Když obsílku objevila, propukla v pláč, a dokonce jí přišli uklidňovat i ty sousedi, co si mysleli, že dělá z jejich syna paroháče.
Takže tímto bych chtěla ještě jednou moc poděkovat Viktorovi, muži, co udělal radost mojí mámě – což je věc, na kterou nejsou žádný díky dost dlouhý. Máš to u mě:)
