Klienti nám začali nechávat pod polštářem spodní prádlo. Jako dík, modrý triko na spaní si možná nechám, tanga ne. Nenávidim lidi, co se těsně před odjezdem sprchujou. Ještě víc nenávidim lidi, co si těsně před odjezdem daj vanu, a pak ji nevypustěj. A uplně nejvíc nenávidim chlupatý lidi, co si daj sprchu i vanu.
Přístup zaměstnavatele je zatím v pořádku, za společný dýška jsme byli na večeři v thajskej, ve středu tradiční movie night s tunou máslovýho popcornu, čokoládou a Bailey’s. Taky první výlet – Takaka – se vyved, ukázalo se, že Nicole to kupodivu za volantem umí. A to i přesto, že naše vypůjčená kára (kterou jsme pojmenovaly česky „Šmoula“ – Janice vyslovuje jako rodilá mluvčí) nebyla uplně v nejlepší kondici, konkrétně nestartovala. Takže se po každej zastávce šlo nejdřív do kufru pěkně pro startovací kabely, čehož se Nicole nebála několikrát využít, a kdykoli byli zrovna poblíž nějaký mužský, nutila nás předstírat, že nevíme, jak se s tim zachází.
Nejdřív jsme se jely vykoupat na místní pláž – tímto zdravím svýho tátu.
Procházka k vodopádu Wainui Falls byla super, stezka vede lesem podél krásný řeky a užily jsme si i trochu adrenalinu, když jsme zatahaly za šlahoun u stromu, a zřítila se na nás vačice.
Poslední zastávkou byl Te Waikoropupū Springs, největší a nejčistší sladkovodní pramen v Australasii, kde jsme si na parkovišti napumpovaly do flašek vodu na zpáteční cestu (a předstíraly, že neumíme nastartovat.)
Výletu zdar!
Taky jsem si v Motuece domluvila schůzku v ANZ kvůli bankovnímu účtu. V rámci průzkumu okolí jsem se rozhodla jet na kole, nemělo by to trvat dýl jak hodinu. To, že tady musej všichno povinně nosit helmu, mi při pohledu na odraz v okně zrovna nepřidalo, ale tak co se dá dělat. Cyklostezka do Motueky je super, zezačátku se jede lesním parkem pro horský kola, kde je teda cestička kurevsky úzká a člověk může jen doufat, že se naproti němu nebude shora řítit nějakej sebevrah, ale jinak pohoda. Dál se pokračuje pěkně po rovině mezi vinicema, sadama, ovcema a krávama. (Následující fotky nereflektujou tohle pořadí.) Nádhera.
Pokec v bance byl víc než příjemnej, stihla jsem pořídit i simku a zažádat o daňový číslo, a protože bylo teprv kolem půl třetí a slunce pálilo o sto šest, rozhodla jsem se projet ještě někde kolem. Kdo měl někdy čest s mym orientačním smyslem, už tuší. Ano, přesně takhle se z očekávanejch dvou hodin na kole stalo sedm.
Za městem jsem zahlídla ukazatel na jakousi ptačí rezervaci. Jupí!
Projížďka podél moře ve společnosti okřídlenců byla bezva, horší to bylo s návratem na správnej směr zpátky. Nerozumějte mi špatně, já se nestydim zeptat někoho na cestu, já jsem vždycky pevně přesvědčená o tom, že jedu správně. A když zjistim, že jsem někde uplně v řiti, jsem pevně přesvědčená o tom, že když zahnu tady a tady, už to bude fakt dobře.
Domů jsem se vrátila za tmy, ale už vim, kde je v Motuece přístav, letiště, hřbitov, golfový hřiště i kde sídlej místní Svědci Jehovovi.
Kiwi nechápou a řikaj, že jim budu muset dát tour.
Pozorování týdne: Sandflies are a bitch.
