Předchozí dva dny mám poněkud v mlze... noc v prvním letadle byla za trest, prostřední sedadlo je to nejhorší místo, kde se člověk může ocitnout.
Pokud nechcete na férovku spát na osobě vedle vás, nezbývá než se uchýlit k zoufalým činům – jako já když jsem vysunula svůj stoleček na jídlo a hodila na něj čelo. Bylo to furt dost hrozný, ale asi nejvíc, co jsem pro sebe mohla udělat.
Letiště v Soulu, kde jsem čekala tři hodiny, mi halí moje naprostý zmatení z časovýho posunu a nevyspání, kdy jsem nechápala, který hodiny jdou správně, co je za den, a pomalu ani kde jsem a jak jsem se tam dostala. Vim jen, že se mi do dalšího třináctihodinovýho letu teda sakra nechtělo a nedokázala jsem si představit, v jakej poloze ho budu muset strávit, aby se to dalo přežít. Zjištění, že mám sedadlo u okýnka, a mikina, kterou jsem u sebe shodou okolností měla, působily jako největší požehnání, kterýho se mi mohlo kdy dostat. Zapla jsem si pás, nacpala mikinu pod hlavu, opřela se o sklo a byla okamžitě tuhá. Vůbec nevim, že letadlo vzletělo, že proběhla další večeře, a kdyby jsme se začali řítit k zemi, tak by to se mnou asi ani nehlo.
Ráno se najednou všechno zdálo fajn, první východ slunce nad Zélandem mě dojal téměř k slzám, a snídaně byla jediný jídlo za celý dva dny, který jsem si vybrala dobře. Veškerý kontroly na letišti proběhly hladce, nikdo po mně nic nechtěl, nikdo se na nic neptal, razítko do pasu bylo zadarmo.
Můj denní plán zněl projít si město (a to ať už jsem v jakýmkoli stavu, přece jenom jsem tu poprvý a druhej den brzo ráno odjíždim), případně si i stihnout zařídit účet v bance, sehnat simku a zažádat o daňový číslo – městečko, kde budu několik následujících tejdnů pobejvat, je podle všeho prdel světa (sice krásná prdel, ale pořád prdel), takže není jistý, kdy a kde bude možnost všechny potřebný formality zařídit. Christchurch mě ovšem přivítal slejvákem, jak má bejt. Když mi navíc po chvíli došlo, že je neděle (ok, nedošlo, musela jsem se zamyslet, když jsem sondovala jízdní řád autobusů), a tím pádem zařídim velký kulový, situace vypadala poněkud zoufale. Nicméně jsem sedla na autobus a ochotný pan řidič (jehož přízvuk byl teda poměrně děsivej, jestli tady takhle mluvěj všichni, tak to potěš) mě zavezl až před můj hostel. Dosoukala jsem se do pokoje a zhroutila se na postel. Spát spát spát. Rozhodla jsem se ale, že zajdu do města aspoň pro redukci do zásuvky, abych si mohla zapojit komp a dát vědět rodičům, že žiju. Dlouho jsem pak přemejšlela nad tim, jestli mi ta redukce za to stála – lilo jak z konve, po cestě do supermarketu na mě nezůstala nitka suchá, a Christchurch je navíc po zemětřesení před několika lety jedno velký staveniště, kde toho kromě oranžovejch zátarasů není zas až tak moc k vidění.
Po návratu do hostelu jsem v pokoji narazila na monstrózně vysokou Holanďanku, která se mě ptala, jestli jsem se byla sprchovat, anebo jsem takhle zmokla. Tak normálně chodim do sprchy v oblečení viď. Za chvíli jsem se dozvěděla, že je na Zélandu už půl roku a taky cestuje sama. A – mami a tati – potkala spoustu lidí, co cestujou sami, a nikdo z nich nebyl ztracenej, okradenej nebo nedejbože mrtvej.
Zapojila jsem přenosnej radiátor a obložila ho první várkou svejch svršků (představa, že se mi budou celej další den pařit v báglu mokrý hadry, nebyla uplně lákavá). Chtělo se mi příšerně spát, ale oblečení bylo potřeba vystřídat tak ve třech várkách, takže jsem z posledních sil vytáhla komp a začala rozesílat emaily. Vidina hořících kalhot na topení mě sice nějakou dobu udržovala vzhůru, ale zanedlouho jsem se s hlavou na klávesnici stejně propadla do neklidnýho spánku. Pamatuju si jen přicházejícího Číňana, kterej byl celej nesvůj z toho, že má sdílet pokoj s osobama opačnýho pohlaví. Když jsem se probrala a s výkřikem "do prdele!" vyskočila k radiátoru, byla už tma a já nechápala, jaktože nehoří. Obrovská Holanďanka byla natolik duchapřítomná, že žhnoucí rifle sundala, a dokonce mi dala sušit i zbytek oblečení. Mockrát jsem poděkovala a zase to zatáhla.
