Sobota. Když se ráno šouráme do práce a pro změnu opět chčije, píšu Felipemu sms, že teda fakt nevíme, jestli se za takovýhohle počasí někam vykopem. Je to sice škoda, na živou hudbu jsme se těšily a už jsme sto let nikde nebyly, ale je kosa. A mokro. A bude hůř. Felipe odpovídá, že jít rozhodně chce a ať dorazíme stejně, a když to bude fakt špatný, můžem jít k nim, páč je to poblíž. No tak ou jé. Je to osvěžující, když vaši kámoši nejsou takový líný lemry jako vy. Takže po práci nahodíme mikiny, bundy, deštníky, a startujem Šmoulu. Nestíháme, poslední dobou makáme jak šroub až do aleluja. Myslim, že mám vykloubený zápěstí z mytí oken.
Když dorazíme na místo, ještě hrajou The Johnnys a vypadá to na hojnou účast místních. Musim se smát, když vidim, jak na kapelu zvesela pařej lidi ve věku mej babičky. Jsou tu čupr důchodci s vnoučatama, maminy v zástěrách, máničky v barevnejch čepicích a buddhistický mniši. Felipe nikde. Po koncertě se dozvídáme, že další program – Marimba band – se přesouvá hlavního chrámu určenýho k meditacím (kterej tu v roce 2002 otevíral sám Dalajláma). Následujem dav do kopce. Před náma se táhne děda s nějakým prapodivným dřevěným nástrojem, co vypadá jako gigantickej xylofon. Děda funí, dělá přestávky, vypadá, že to s nim snad švihne. Takže se ptáme, jestli mu můžem helfnout, a on nám věc automaticky předává. Hračka se docela pronesla. Nahoře náklad opíráme o chrám a kejváme na dědu, že mu to tam teda necháváme. Týpek ani nepoděkuje, projde kolem nás a nástroj si bere. No to je bordel teda.Ve dveřích si všímáme Felipeho. Má nepřítomnej pohled, vůbec nás nevidí. Takže se před něj musim postavit a zamávat mu rukou před ksichtem, chvíli vypadá zmateně, ale pak nás poznává a skáče nám kolem krku. Zase říká, že je v kocovině. A ptá se, jestli někdy meditujem. Napadá mě, jestli ten kluk fakt v něčem nejede. No tak snad ne. Nebo spíš nevim. (Pro moje rodiče platí, že snad ne.) Nicméně si jako všichni ostatní zouváme boty a přesouváme se dovnitř, kde to kempujem na zem na červený sametový polštáře. Vypadá to tu hustě. Všude samej Buddha.Spolu s Felipem je tady celá Riverside Community, včetně Gandalfa. Ten je snad ještě víc mimo než minule, je tichej, prej protože ho mluvení moc namáhá, v noci vůbec nespal. Má s sebou svoji přítelkyni (!) – Japonku. Která se s náma nebaví. Janice říká, že je asi nespolečenská.Marimba band je skvadra marimba nadšenců většinou důchodového věku. Muzika zní super. V rohu na to paří jakejsi týpek a já si řikám, co blbne. Ale za chvíli se začínaj zvedat další a polštáře jdou stranou. Ujišťuju se, že ani omylem. Ale ta hudba je neuvěřitelně chytlavá a zanedlouho se přistihnu, že se mi chce tancovat taky. Po menším přemlouvání svolí i Janice a přidáváme se do víru. (V pozadí v lososovém tričku Gandalf.)
No nakonec jsme protancovaly střevíce. Všichni se smějou, vejskaj, skotačej a tleskaj, je to nakažlivý. Když k tomu děda, co neumí poděkovat, zazpívá indiánskou lidovou píseň, uplně mi běhá mráz po zádech. Vim, že to celý zní hrozně hipícky. Ale tak asi je ze mě fakt hipík. Vzhledem k tomu teda daleko nemám, dlouhý neudržovaný vlasy a vytahaný svetry jsou teď mý druhý jméno.Po tancovačce přicházej opět na scénu sametový polštáře – a dva týpci, co hrajou na Hang Drum. Říkaj, že někdy u toho lidi tancujou, někdy si lehnou a spěj, tak jak chcem. Upřímně nechápu, jak na tohle může někdo tancovat. Lehám si na záda. Týpek za mnou mi dává pod hlavu polštář. Tak dík viď. Po chvíli mi začíná bejt trochu zima, ale bundu mám bůhví kde, tak si jen dávám ruce křížem a snažim se trochu zahřát. Týpek za mnou mi podává mikinu. Zajímalo by mě, jestli kdybych si začala hladit břicho, dostala bych i něco k jídlu.Chlápci jsou dobrý uspávači hadů, nebejt mi taková kosa, asi bych to zařízla. Vypadá to tu jako po bitvě, bezvládný těla poházený po kobeci v nejrůznějších polohách, oči zavřený. V takovýmhle publiku jsem ještě nebyla. Asi po půl hodině polospánku se s Janice rozhodnem odplazit, po cestě se loučíme s Felipem a Gandalfem, který říkaj, že nás přijedou do Kaiteri navštívit. Pac, pusu a peace.
