Nejdříve si „otcové poutníci“ (našli by se i proutníci) postavili stany u Vltavy. Vlasáči (někteří dodnes), vousáči (většina dodnes), študáci, dva páry jednovaječných dvojčat.
Přidaly se blondýny, zrzky, brunety, krátko i dlouhovlasé. Členové party z jižních Čech i z matičky Prahy spolu zažili všechno. Lásky, rozchody, svatby, rozvody. Porody. Nehody i zotavení. Nemoci a uzdravení. Ale i odchody a vzpomínání. Časem se přesunuli na hotel Zvíkov a do dřevěných chatek.
Hráli tenis, fotbal, nohejbal, kroket, pétanque… Soutěžili o žluté tričko (ve speciální disciplíně). Koupali se v řece, to ještě nebývala voda v přehradě zelená, plná řas a sinic už v červenci. Užívali si opalování na koupališti, prohlídky hradu (i s večerním Zvíkovským raráškem v podání píseckého divadelního souboru), výlety na zámek Orlík a do Písku, táboráky, buřty, noční kytary a zvučné vícehlasy, vinárnu, popíjení a hulákání na terase nad bazénem, pozorování hvězdné oblohy dalekohledem, projížďky na kole, lodí, exkurze do nitra přehrady a do pivovaru…
Obcí Zvíkovské Podhradí proudily davy trampů, v hospodách bylo narváno, pivo a barevné i průhledné lihoviny tekly proudem. Pojízdná prodejna jako z filmu Léto s kovbojem vozila maso. Dvojnice Luby Skořepové měla krámek s potravinami a nějaký čas fungoval ještě další obchod. Pán, co pamatoval stavbu přehrady, miloval bouřku a jednou do něj uhodil blesk (přežil), půjčoval knihu černobílých fotek o staré Vltavě a jeho syn později kola.
Letos se všichni sešli ve středním Povltaví popadesáté. Přijeli i ti, co se akcí neúčastní pravidelně. Společné půlstoletí oslavili v nových tričkách s hradem a padesátkou. V restauraci s rekonstruovanou terasou, v pivovaru i v hostinci v nedaleké obci, kde kdysi trávívali dlouhé večery, když ještě spávali ve stanech. Na terase u bazénu vyvrcholila oslava za účasti současného starosty, co se opravdu o všechno a o všechny postará, a bývalého ředitele hotelu, co vždycky všechno zařídil a i v důchodu hýří anglickým humorem. Tito dva muži a několik dam tvoří místní pěvecký sbor a pro své pravidelné hosty dokonce připravili malý koncert. Troufli si na vícehlas, zazněla i kytara a starosta pískal na flétničku. Neskutečná atmosféra!
Za těch padesát let se život v obci proměnil. Střídali se předsedové, starostové. Oba obchody jsou zrušené. Vyrostla tu nová ubytovací zařízení, koupaliště prošlo rekonstrukcí a je přátelské pro všechny věkové kategorie, obrovská travnatá plocha se vzrostlými stromy poskytuje dostatek místa pro domácí i hosty. Na hrad a do restaurací už neproudí davy v džínách s teletem nebo usárnou, ešusem a celtou, lidé jezdí autem, přibylo nové parkoviště se stánkem (a léta slibovaným muzeem řeky Vltavy, budova je ale zatím prázdná). Jezdí tu i dost cyklistů, pěší turisté jsou v menšině. Změnilo se všechno.
Změnila se i parta, z někdejších mladých a neklidných jsou senioři, ale v tradici pokračují jejich děti. Nit se nepřetrhla, už se tu scházejí tři generace, letos tu byla dvacítka „zvíkovských rarášků“. Věkový rozdíl mezi dětmi je více než deset let.
Ti všichni, co se rádi vidí, už tráví více času u chatiček, vymýšlejí zábavu pro vnoučata. Společně se griluje, po setmění běží dětské letní kino, nejmladším účastníkům zájezdu svítí na rukou barevné náramky z noční bojovky. Tenis se hraje dál, ale „na bedně“ už stojí potomci a jejich partneři. Všichni si tykají, děti i kmeti. Ti nejstarší jsou už několik let v důchodu. Leckde je pobolívá, zato po ránu tady mají většinou čistší hlavu než kdysi. Dodnes se oslovují přezdívkami. A ještě vymýšlejí nové pro „náplavy“. Přidá se i čtvrtá generace? Za pár let lze očekávat první pravnoučata!
