Nikdy na tebe nezapomenu. Byl jsi můj první a vždycky jsem ti byla věrná. Nerozlučnou dvojku jsme tvořili osmnáct let. V březnu máš narozeniny, a já se s tebou musím rozloučit.
Můj milý mobilní telefone Nokia 3310! Vyrobili tě ve Finsku a představili v březnu 1999. Zvykla jsem si na tebe, stačilo udělat klik klik klik a psala jsem zprávu rodičům, dětem, partnerovi. Jak snadné. Na dvě kliknutí jsem volávala rychlou volbou, vskutku rychlé! Pětkrát jsem popaměti klikla v kině, v divadle a na poradě, abys zvoněním nerušil. Žádný PIN. Delším stiskem „hlavičky“ jsem tě úplně uspala a stejným způsobem opět probudila. Klávesy jsem aktivovala na dvě kliknutí. Neměla jsem k tobě ani návod, nepotřebovala jsem ho. Všechno s tebou bylo tak jednoduché, příjemné, od začátku mi vyhovovala bezproblémová komunikace. Když jsem se od tebe načas vzdálila, stačilo se jen letmo mrknout na displej a viděla jsem, zda mi někdo volal nebo poslal sms. Přiznávám, že jsem s tebou nezacházela právě v rukavičkách. Bez pouzdra jsi ležel v kapse i v kabelce, v batohu jsi trávil nekonečné hodiny za každého počasí, přežil jsi čtyřicítková vedra i desetistupňový mráz. Mnohokrát jsi spadl na zem, na koberec, na písek i na skálu. I to jsi přestál. Jednou jsem tě dokonce ztratila, našla tě nějaká starší dáma a musela počkat na vnuka, aby mé volání z jiného přístroje přijal. Vrátili mi tě za láhev dobrého moku. Nikdy jsem tě nechtěla vyměnit za mladší model. Když tě ale spatřily školou povinné děti, ptaly se, proč s sebou nosím ovladač na televizi… S tvými bratříčky jsem se dokonce setkala v muzeu na výstavě o firmě Nokia, byly tam už i novější typy. Myslela jsem, že budeš můj navždy. Ale pak jsi najednou popraskal. Zachránila jsem aspoň tvou duši a sehnala ti nové, úplně identické tělo. Potom odešla nabíječka a už se nedala koupit. Rozjela jsem pátrání v širém okolí, a ejhle, jeden šuplík vydal starou zapomenutou sestřičku té tvé, a zase do tebe proudila energie. Když přestala nabíjet i další nabíječka, dospělé děti mě přemlouvaly, abych si konečně pořídila moderní dotykový telefon. Nabízely mi, že mi ho přinese Ježíšek… Když mi začaly říkat „máma proti pokroku“, podlehla jsem. Z nostalgie jsem si pořídila štíhlý retromodel 3310 z roku 2017, dokonce i ve stejné barvě. Má stejné jméno jako ty, Nokia, takové vznešené, mladistvé jako Livia, Maria nebo Silvia. Ale už to prostě nejsi ty. Než vytvořím zprávu, mohu se uklikat, často se nerefím do rámečku, prostě se překliknu někam jinam. No, píšu jen v nutných případech… Displej je černý, nevidím na něm nic. Najít kontakt také trvá déle. Když chci někomu volat, často si to při představě hledání brýlí rozmyslím a shledám, že volat není vlastně potřeba. Když volá někdo mně, tvůj náhradník vyzvání skladbou, kterou jsem si vybrala z nabídky. Zatím jsem si nezvykla a rozhlížím se, odkud hraje muzika. Ty ses mi ozýval kratičkou melodií, kterou jsem si na tvých klávesách sama nastavila. Byl to „signál“, kterým pískával můj dědeček pod oknem na babičku, když ještě byla slečnou. Po tom se mi bude asi stýskat nejvíc.
