Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné… lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka… Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

Soustředění studenti a studentky, těch je výrazně více. Dotazy a odpovědi. Moderní posl(o)uchárna. A čím víc poslouchám, tím zjišťuji, jak málo toho o architektuře vím.

Takhle to vypadalo na podzim roku 2016, kdy jsem se poprvé přihlásila na univerzitu třetího věku. „Třetí věk“ se mi sice tehdy ještě zdál vzdálený, ale čerstvě po absolvování doplňujícího studia na pedagogické fakultě jsem zatoužila rozšířit si své obzory v naprosto jiné oblasti a tentokrát dobrovolně. Ne jako štvané učitelstvo, co téměř nosilo na klopě nápis NEKVALIFIKOVÁN, ač desítky let učilo na prvním stupni, jenže mělo aprobaci třeba čeština a výtvarka, což je stupeň druhý. Nebo to s těmi stupni mělo obráceně…

Volba padla na kurz fakulty architektury ČVUT, protože nabízel téma, o kterém jsem nevěděla vůbec nic. Světová architektura 20. století - nositelé Pritzkerovy ceny. Těšila jsem se na každé pondělí, i když bylo odpoledne hodně hektické. Oběd za běhu, bus do Prahy, metro, kvapný přestup z trasy B na A, vlastně vše v poklusu, abych si v kavárně Prostoru v NTK nebo na FA v kiosku pro studenty stihla koupit nezbytnou velkou kávu v kelímku. Na lavici blok, propiska, brýle na blízko i na dálku. A to kafe. Minutu před začátkem hotovo.

Zaujala mě nejen výuka, ale i úžasný přístup přednášejících ke "studentům". K účastníkům kurzů, kteří na rozdíl od řádných studentů (nadějí pro budoucí českou, možná i světovou architekturu) už žádnou výjimečnou stavbou prostředí kolem nás neobohatí. Díky za nadšení, snahu, čas, který věnují nám, starším a pokročilým, kteří už mají mnohá studia ke své profesi za sebou a vzdělávají se pro radost, a pro jakousi zvídavost, která není jen atributem mládí, ale bývá rysem člověka. S některými účastníky se proto potkávám i na dalších akcích, které se týkají architektury. Na přednáškách historika architektury v Kaštanu, U Černé Matky Boží, v Caféidoskopu, na Dnech EHD, na OPEN HOUSE, ve Fragnerově galerii i v CAMPu.

Úplně jinak se nyní dívám na svět kolem sebe. Na paláce i chaloupky, obytné domy i obchodní centra, honosné vily i panelová sídliště. Jiným okem vnímám industriální stavby, dokážu najít půvab v budovách chemičky i elektrárny.

Miluji cihlové komíny, točitá schodiště, oblíbené i zatracované luxfery. Půjčuji si knihy o architektuře, velké výpravné publikace, které se mi nevejdou do domácí knihovny. Chodím na jiné výstavy než dříve, při procházkách metropolí se dívám nahoru “do korun” domů a objevuji poklady, dříve pro mě skryté. Zaujmou mě detaily, kterých bych si dříve nevšimla. A fotím a fotím a ukládám a třídím fotografie. Splnila jsem si sen  přespat v designovém Jizerském pokoji Davida Vávry v libereckém hotelu. Byla jsem v Bauhausu, ne v tom obchodě, ale v německém Dessau, a pak i virtuálně s 3D brýlemi na výstavě v Goethově institutu na Masarykově nábřeží.

Po přednášce o Dejvicích jsem si prošla okolí fakulty. Ač mimopražská, mám k lokalitě blízký vztah, manžel a syn studovali na FEL ČVUT. Já jsem byla studentkou SPgŠ v budově bývalého Benešova  gymnázia na Evropské. Na budovu jsem koukala úplně novýma očima. Dokonce jsem vzala za kliku a bylo otevřeno, tak jsem se podívala i dovnitř, touha nahlédnout do míst, kde jsem studovala téměř před půl stoletím, byla silnější než strach, že mě tam zamknou! Uvnitř bylo vidět, že do školství peníze proudem neplynou, ale na druhé straně kvalita interiéru je taková, že dodnes slouží bez velkých úprav. V 18 letech jsem budovu ještě neuměla ocenit, vnímala jsem ji prostě jako školu… Ale chodila jsem tam moc ráda!

Nadšení mi vydrželo sedm semestrů. A pak se objevil covid 19. Během několika dnů uzavřel celou Prahu 6, a pak i ostatní školy. Jako v pohádce o Šípkové Růžence vir uspal vzdělávání, kulturu, sportovní a pohybové aktivity a zavřel nás doma. Naštěstí ne na sto let.

Předloni v říjnu jsem se do posluchárny Krejcar s číslem 111 vrátila. Nadšený přednášející, fotografie, jen studentů razantně ubylo. Letos už je nás zase víc a radostně se vítáme. Baví nás přednášky, exkurze a vycházky. Navštívili jsme hvězdárnu v Ondřejově, v Ďáblicích a dokonce i planetárium, ve kterém probíhá rekonstrukce.

Kamarádka mi nedávno říkala, že její maminka jezdí na univerzitu třetího věku už 15 let! Mám tedy ještě co dohánět…